Zabít ho je málo!

Dnes je běhání tak módní záležitostí, že já, člověk dodržující módní trendy, jsem také podlehl. Nečekal jsem, že nakonec málem podlehnu i svým zraněním!

Co na tom, že poslední rychlý pohyb jsem provedl při akutním onemocnění průjmem. Nazouvám zcela nové běžecké obutí, beru si bílou čapku, protože počasí je přeci jen ještě chladné a jdu směrem k parku, kde mám sraz s kamarádem Standou, velkým sportovcem. Standa už od mládí hraje hokej, chodí plavat, rekreaci tráví tenisem či nohejbalem a také chodí rád běhat.

Už na mě čeká. Přátelsky se přivítáme a pak už se Standa ptá: "Jdeme na to?"

"Jdeme kámo," říkám dost rozhodně.

Tak jsme do toho šlápli. Mě tedy hned od začátku přišlo, že jsme zvolil poněkud více svižné tempo. Kolena prvních sto metrů hlasitě protestovala, ale pak marný souboj s rozumem vzdala. "Za každou hodinu u počítače uběhneme jeden kilometr," zvolá Standa a mě napadá, že mi tento park asi stačit nebude. Po pár set metrech si začínám zvykat, a dokonce si běh trošku užívám. Ono sice nebylo příliš teplo, ale jasná obloha a sluneční svit mne nabíjel energií. Rozrážel jsem hrudí čerstvý vzduch a nasával ho do plic plnými doušky. Za běhu jsem se rozhlížel kolem sebe a viděl spoustu dětí, hrajících si ve slunečném odpoledni, staré pány, diskutující na lavičkách pod stromy, nad hlavou zpívali ptáci a kolem pobíhali psi, které páníčci vzali na procházku. Na cestě, po které jsme opravdu svižně běželi, šla proti nám starší paní o holi. Zvedla hlavu, když okolo ní proběhl Standa a já, v závěsu za kamarádem, jsem stařenku obdaroval milým úsměvem.

"Holoto! Chcete se zabít?", zakřičela stařenka a udeřila mne holí přes záda tak, až mi vyrazila dech, což běh značně ztížilo. Začal jsem modrat v obličeji, ale běžel jsem dál a zrovna okolo hrajících si dětí, jejichž pozornost jsem upoutal svým zmodralým a přidušeným zjevem. A bílou čepicí.

"Šmoula! To je Šmoula!", ukazovali si malí blbečkové na mě. Utrhli se z mateřských okovů a utíkali za mnou. To však neušlo pozornosti jejich, mateřským pudem nasáklým, matkám a začali své uslintané a uřvané poklady stíhat. Zatím jsem měl sil dost, ale nedařilo se mi mezeru mezi mnou a pronásledovateli zvětšit, snažil jsem se ji tedy alespoň udržet.

Jenže, jak se rozrostla naše běžecká skupina, začala na sebe poutat víc pozornosti. Tentokrát parta pejskařů doplatila na absenci vodítek a sledovala, jak se jejich, na volno puštění, čtyřnozí mazlíčci vzdalují. Teď náš běžecký peloton vypadal následovně: Standa, já, děti volající na šmoulu, matky volající na děti, psi štěkající na matky a páníčci, kteří různě křičeli: "Stůj!", "K noze!", "Azore"....

A to neuniklo pozornosti seniorům, do té doby rokujících na lavičkách. Po krátké a logické úvaze se tito samozvaní strážci pořádku a ozbrojená pěst veřejného prostranství usnesli, že je-li člověk nevinný, nemá důvod utíkat. Ti, co se do té doby opírali o hole, s nimi začali mávat nad hlavou a dali se k pronásledování, a ti, kteří hole neměli, natrhali ze stromů haluze a za výkřiků: "Hurá, hurá", se připojili na chvost.

Do údolí, k řece Radbuze, doběhlo 57 lidí a 9 psů. Trasa, kterou Standa na začátku naplánoval, vedla přes lávku nad řekou, a pak dál do kopce a mezi chatky, ale já už věděl, že kopec nezdolám. Neustále mne o tom přesvědčovala šílená bolest pod pravým žebrem, jenž se neustále zvyšovala. V půlce lávky jsem padnul na kolena. Volám na Standu: "Běž dál, nezastavuj se! Uteč!", ale je to zcela zbytečné. Kamarád se totiž při mém pádu ani neotočil a brzy zmizel v lesním porostu. To už ke mně dobíhají děti. Stojí kolem mne a ty odvážnější si mne hladí a osahávají. Silný dupot na lávce a výkřiky zoufalství daly tušit, že matky svůj boj nevzdaly. Strhávají své ratolesti ode mne, některé je bijí a některé na mě křičí, co si to dovoluju. Do toho všeho se k nám prodrali psi, rvou mi nohavice a boty a jeden si mne označkoval. Jejich páníčci mlátí je a mne na střídačku. A nakonec to nejhorší. Zástupci domova klidného stáří a jejich svištící hole dorazili na scénu.

"Co jsem provedl?", ptám se a jeden ze starých pánů ke mne přišel a řekl: "Tak ty nevíš?", a golfovým úderem zredukoval počet mých zubů na dvacet a půl.

"Chtěl jsem si jen zaběhat a potýrat své tělo", snažím se vysvětlit a nepolknout při tom krev.

"Tak už jsi doběhl, mladej. Teď potýráme tvé tělo!". Pak už si nic nepamatuju. Vím, že domů jsem šel za tmy, bez čepice, ale s brekem.