Ale no jo pořád! (jen tak povídka)

V tom zápase šlo vše proti nám. První gól jsem dostali hned v první půli, pak jsme sice se štěstím vyrovnali, ale náš obránce se nechal vzápětí hloupě vyloučit a my se tak do konce zápasu jen urputně bránili, když v tom...

Když v tom jsem se dostal po soupeřově rohu k odraženému míči. Běžela devadesátá třetí minuta zápasu. Poslední z těch, které měl rozhodčí nastavit nad rámec normální hrací doby. Běžel jsem s míčem od naší poloviny přímo na bránu soupeře. Měl jsem náskok před soupeřovím dobíhajícím hráčem. Tím hráčem byl Cristiano Ronaldo. Docházely mi síly, věděl jsem, že se k bráně nedostanu dříve, než mne doběhne. Těsně před velkým vápnem jsem se pokusil o manévr. Zpomalil jsem, Ronaldo mne doběhl a já míč zasekl do jeho protipohybu. Tohle nečekal a míč mu proskočil mezi nohami, čímž jsem mu nasadil jesle a uvedl tribuny do neskutečného nadšení. Ronaldo zaklopýtal a padl na trávník, přeci jen to bylo náročné utkání a sílu už neměl nikdo z nás.

Zpozoroval jsem, že brankář už nestojí v bráně, ale žene se přímo proti mě. Po té mojí kličce jsem ztratil trochu stabilitu a cítil jsem, že mi jde do levého lýtka křeč. Čas se zpomalil, neslyšel jsem nic jiného než tlukot svého srdce. Udělal jsem poslední dva rychlé kroky, levé lýtko mne však brzdilo a málem jsem skončil na kolenou. Brankář se již připravoval ke skoku po míči, ale já s vypětím všech sil ještě stačil kopnout. Stylem známým jako "bodlo" jsem trefil kožený nesmysl, ten se závratnou rychlostí dal na cestu k bráně. Lehce se brankáři otřel o rukavici. Pak dopadl na břevno. Zazvonilo mi v uších. Od břevna se míč odrazil těsně za brankovou čáru. Hledal jsem brankového rozhodčího a viděl jsem, že signalizuje gól. Výbuch tribun. Padl jsem na znak a za chvilku na mne naskákali spoluhráči. Přichází ke mne Ronaldo. Pláče, ale podává mi ruku a gratuluje mi. Já, kapitán týmu, jsem právě rozhodnul finále ligy mistrů! Viktoria Plzeň vyhrává nejcennější klubovou trofej na úkor Realu Madrid.

Zahalený v české vlajce obíhám kolem tribun a mávám fanouškům. Na krku se mi houpe zlatá medaile a rozdávám autogramy a fotím se s nadšenými lidmi. Přichází ke mě Pelé, pan Legenda. Předává mi cenu pro nejlepšího fotbalistu vesmíru a plácá mne po ramenou. "Konečně jsem spatřil boha," řekne mi a prosí mne o podpis. Pak ke mne přistupuje rozhodčí, který řídil zápas. Chytne mne za ramena a začne semnou hrubě třást. "Já zejtra vstávám do práce, sakra. Zavři už klapačku!" řve na mne sudí.

Tribuny začaly utichat a ztrácely se v mlze. Rozhodčího tvář se změnila. Najednou to byla tvář mé přítelkyně, jen lehce osvícená měsíčním svitem, proudícím okny ve zdech, které dříve byli narvanými tribunami. "Tohle už není normální!" mluví na mne. "Podívej se, jak jsem okopaná!"

"Ale no jo pořád!" řekl jsem nevrle. V jedné sekundě se mi zhroutil celý svět. Ještě stále cítím medaili na krku. Ještě mě bolí žebra, jak na mne naskákali spoluhráči. Ještě stále cítím Ronaldův dech na zádech, hned vedle místa, kde mne poplácal Pelé. Všechno je pryč, nic z toho se nestalo. Nejsem nejlepší fotbalista ve vesmíru, zítra ráno vstanu a pojedu do práce, a ne na Náměstí republiky v Plzni, slavit s fanoušky. Neteče šampaňské proudem. Tiskovka se nekoná, na můj názor není nikdo zvědavý.

Přítelkyně pravidelně oddychuje, opět usnula. Koukám na hodinky a zjišťuji, že mám ještě dobré tři hodiny před sebou, než budu muset vstávat. Obracím se na pravý bok a po chvíli cítím, že opět klepu na bránu říše snů.

Finále mistrovství světa. Česká republika proti Brazílii. S kapitánskou páskou na ruce přivádím na hřiště tým, kterému nikdo nedával šanci. Obracím se na Petra Čecha a plácneme si rukama. Nyní přijdou na řadu národní hymny obou týmů. Pravou rukou chytám lva na srdci a řvu z plných plic: "Kde domov můj, kde domov můj...." Přichází ke mne rozhodčí a oznamuje mi, že jde spát do obýváku.