Táhni!

Konečně byl pátek. Ještě hoďku a půjdu domů s příjemnou vidinou klidného víkendu. Dám si nějakou vymazlenou večeři a pak už bude jen svatý pokoj! Tedy, alespoň tak jsem si to plánoval...  

Na večeři jsem zašel k Číňanovi. Křupavá kachnička s rýží, čínská polévka, ale mnohem lepší, než ta z pytlíku, i když ani ta mi nevadí, zvlášť, když jsou u ní takový ty pytlíčky s přísadami a nějakej ten olej nebo bůh ví co to je, možná lepší nevědět... No, a pak jsem udělal zásadní chybu. Místo toho, abych s narvaným břichem šel domů, řekl jsem si, že jsem mladej, a že bych rozhodně neměl páteční večer trávit u televize či počítače. Rozhodl jsem se tedy, že zajdu do nedalekého klubu, který jsem zatím neměl možnost prozkoumat.

Tak, interiér nevypadal špatně, bylo to takové útulné prostředí. Ale narváno bylo k prasknutí. Také jsem zaregistroval, že poměr mužů a žen je zhruba devět ku jedné, což mladého samce zrovna dvakrát nepotěší. Dokonce ani já nebyl u vytržení. Přelétl jsem sál pohledem a našel jedno volné místo v rohu. Tedy, úplně volné nebylo. Stůl a dvě židle, z nichž jedna byla obsazena mladým mužem. Nevadí, pomyslel jsem si, třeba si najdu nového kamaráda. Nestalo se.

Kluk, co seděl u tohoto stolu, byl možná o něco málo mladší než já. Takový trošku trouba, napadlo mě. Když jsem usedal na židli, koukli jsme po sobě a já se přátelsky usmál. Nečekal jsem, že si rovnou padneme kolem krku a začneme se přátelit, ale ani jsem nečekal, že mne ten mladej trouba začne hrubě vyhánět.

"Táhni!" řekl mi na přivítání. Já na něj koukal, takový ten výraz, jako: "Já se asi přeslechl mladej, ne? Můžeš to zopakovat?" A na to se on na mě podíval jak na idiota a znova řekl: "Táhni," a ještě na konci dodal: Vole!" To mě tedy ale skutečně rozlobilo, takže jsem vstal a čapnul ho pod krkem a pěkně ho z tý židle vytáhnul na nohy. Ukázalo se, že mladej má o dobrých dvacet centimetrů na výšku víc, než já, což ale při mém vzrůstu není nic tak neobvyklého. Každopádně, teď už se nedalo nic dělat, když jednou chytnete chlapa pod krkem, tak nemůžete jednoduše vycouvat a s úsměvem na rtech se omlouvat: "Jé, promiň, já nechtěl. Zapomeneme na to, co říkáš?" To prostě nejde. Tak jsem mu ubalil pořádnou facku! S ohlušujícím mlasknutím sedla na tvář a mladej položil svých sto šedesát centimetrů na podlahu, kde se začal svíjet a kroutit a přitom kňučel jak naražená fena. On byl asi o něco víc mladší, než já. Ono i to tetování, co měl na ruce, bylo takové to nalepovací ze žvýkaček.

Upoutali jsem pozornost celého sálu. Všichni se k nám hrnuli, ale s vyšetřováním se nikdo neobtěžoval. Začali mne pošťuchovat a sem tam přilétla otevřená dlaň. Toho parchanta, co všechno zavinil, se pokoušeli postavit na nohy, hladili ho po hlavičce a foukali mu bebí. Mě se z počátku dařilo odolávat přesile, ale věděl jsem, že dlouho nevydržím. Zahájil jsem taktický ústup, až jsem se ocitnul na ulici před klubem. Úplně mě přešla chuť na zábavu. Vydal jsem se na zpáteční cestu domů. Ještě naposled jsem přečetl nápis na vývěsní desce. Šachový klub, hlásala, tak tady jsem byl rozhodně naposledy.