Jak jsem zachránil cizí manželství

Dal jsem zrzku pod kravatu a pocítil, že tohle pivo bylo skutečně poslední, ačkoliv jsem to tvrdil i o těch několika předešlých. Rozloučil jsem se s přáteli, i s těmi, kteří již nevnímali ruch okolo sebe a vydal se na cestu domů.  

Venku na ulici mne příjemně překvapil padající sníh, což je možná trošku smutné, když je někdo začátkem prosince překvapen sněhem. Ne, že bych sníh nějak zvlášť miloval, to spíše naopak, ale ono to k té zimě prostě patří. Samozřejmě, byl stále podzim, ale pro mě zima začíná již někdy v půlce listopadu. Zkrátka, v pátečním večeru, v těch ulicích osvětlených pouličními lampami, v tom padajícím sněhu a s černou oblouhou nad hlavou jsem se cítil dobře. Plus jsem byl docela nalitej.

Tak jsem si kličkoval po chodníku a narážel do popelnic, sníh se držel, protože bylo pod nulou, takže to při každém kroku pěkně křuplo, což má také své kouzlo, když v tom jsem zbystřil. Jako bych slyšel nedaleko výkřik. Chvilku jsem stál a přemýšlel, zda se mi to jen nezdálo, ale další výkřik mne přesvědčil o pravdě. Zrychlil jsem a došel na roh ulice. Asi dvacet metrů ode mne jsem spatřil dvě postavy. Jedna ležela na chodníku a kryla si obličej, zatímco ta druhá stála v předklonu a snažila se v krytu najít skulinku, kterou by prohnala pěst. A sakra, co teď, řekl jsem si. Přimotat se do bitky? Nebo ji zbaběle obejít? Ale ta jedna postava je v jasné výhodě, to je nefér. Ale co když ta ležící postava si to zaslouží? Rozhodlo alkoholové opojení, které povzbudilo kuráž a utlumilo pud sebezáchovy, takže jsem šel do boje.

Sotva jsem se přiblížil, zpozoroval jsem, že ležící postava je muž a stojící je rodu ženského, což mě trošku zaskočilo. Být to naopak, tak neváhám a i ve zcela střízlivém stavu bych se angažoval, ale tady jsem se zarazil. Nakonec jsem se odhodlal, když další pěst dopadla na mužův obličej. Muž začal křičet: "Ježiši, Renato, nech toho, já ti to vysvětlím!"

"Já to vysvětlím tobě, ty blbečku," řvala na něho žena, až jí sliny lítaly za uši.

Přišel jsem tedy k nim. "Ehm, dobrý den," řekl jsem, ale ani jeden z nich si mne nevšímal. Musím na to jinak, řekl jsem si. "Ehm, dobrý večer," bohužel, ani po tom mě mezi sebe nepřijali. Tak jsem učinil rázný krok a jemně jsem paní Renatu chytnul za ramena a opatrně, aby neuklouzla, jsem jí vedl od muže. To ale paní Renatu doslova šokovalo a začala řvát jako smyslů zbavená.

"Co mi šaháš na starou?" zakřičel muž na zemi a během vteřinky byl na nohou. On ten blbeček totiž skvěle využil situace a vycítil šanci, jak se zavděčit své drahé polovičce. Udělal dva rychlé přískoky a vrazil do mne tak silně, až jsem odletěl a dopadl na záda. Než jsem stačil cokoliv udělat, zaklekl na mne a začal mě mlátit hlava nehlava. No, vlastně to bylo spíš hlava hlava. Do toho ještě nastoupila paní Renata a třískala do mě kabelkou. Po chvilce, která se mi zdála být věčností, usoudili, že mám dost a slezli ze mne.

Jedno oko jsem měl tak nateklé, že jsem přes něj neviděl, ale tím druhým jsem pozoroval pana Roberta, jak přistupuje ke svojí ženě, která řekla: "Ach, Roberte, já už myslela, že..."

"Že tě nemiluji?" skočil pan Robert paní Renatě do řeči a pokračoval: "Ach, ty můj hlupáčku, miluji tě z celého srdce!"

"Ale já myslela..."

"Pššššt," udělal pan Robert a přiložil zdvižený ukazováček své choti na chvějící se rty. Pak ji lehce zaklonil a pod rozsvěcenou lampou ji dlouze políbil a paní Renata dokonce pokrčila nohu tak, jako je to k vidění v romantických filmech. Ono to celé připomínalo nějaký americký slaďák. Ta lampa, to jak se líbali, jak jim padající sníh cukroval hlavy.

"Ach, Roberte, po takové době?" řekla manželka, když se od sebe ty dvě hrdličky odtrhly.

"Navždy, Renatko!"

Já si mezitím projel jazykem holé dásně, kde ještě před pár minutami byly zuby. V tom si mne paní Renata všimla, přišla ke mne a přisedla si. Vyndala z kapsy čistý kapesník a otřela mi koutky úst a očistila je od krve. Pak mi stiskla ruku a řekla: "Děkujeme vám," slza se jí skutálela po tváři, "Děkujeme vám za všechno!"

"Rádo fe ftalo."

Šla zpátky ke svému muži a zavěsila se do něho. Pan Robert se se mnou rozloučil tak, že si prstem klepl do klobouku, pak se otočili a zanedlouho mi zmizeli za rohem domu. Já se s vypětím všech sil postavil a šel hledat taxíka, protože na tramvaj jsem nějak neměl náladu.

"No, vy teda vypadáte," přivítal mě šofér od taxi služby. "Tak kam to bude?"

"K Borfkému parku, profím."

"To je zase šichta, ty vole."