Jeď!

Pohodlně jsem se usadil do křesla a upíjel ze šálku čaje, když v tom na mne z televize začal jakýsi pán ječet, abych nečuměl, sednul na vlak a jel! "Jeď! Jeď! JÉÉÉÉĎ!!!". Jsem dobře vychovaný a starší lidé se mají poslouchat...

Po zhlédnutí reklamy českých drah jsem ani nedopil, oblékl jsem se a šel se do ložnice rozloučit s přítelkyní, která vyspávala vášnivou noc, o které mi předtím vyprávěla. Řekl jsem jí, že se nedá nic dělat, ale že musím jet. Ani se na mě nepodívala, jen se zachumlala do peřin a spala dál. Vůbec se jí nedivím, pomyslel jsem si a podíval se z okna do mrazivé a zasněžené soboty.

Mají to ale život ti naši senioři, napadlo mě, když jsem za sebou zavíral dveře bytu. Oni si furt stěžují, že nemají peníze, a že chtějí víc, a pak je vidíte támhle v televizi, jak vlakem rajsujou na Vídeň a ještě si připíjí šampaňským. Neříkám, že to je špatně, to ne, ale kolik těch našich důchodců si to asi může dovolit?

Na vlakovém nádraží v Plzni mě asi nejvíce překvapilo samo nádraží, zvlášť neonový nápis, který hlásal: "HL VNÍ NÁDR ŽÍ PL EŇ". Zároveň musím uznat, že k jistému pokroku v oblasti modernizace došlo ve vnitřních prostorách. Kam vlastně pojedu? Do Vídně? To asi ne.. A pak mě to napadlo. Střední školu jsem studoval šedesát kilometrů od Plzně a tehdy jsem na internát jezdil vlakem. To je super nápad, trošku si zavzpomínám, ačkoliv to není zas tak dávno, takže jsem ještě ani nestačil mnoho zapomenout.

Cena jízdenky mne trošku zaskočila, budu se muset spokojit s menší svačinou, čti žádnou. Ve vagonu již bylo poměrně dost cestujících, zřejmě se jedná o vyhledávanou trasu. Netrvalo dlouho, vlak cuknul a pak se pravidelnými přískoky dal do pohybu. Zpozoroval jsem na peróně skupinku starších lidí. Rychle jsem stáhnul okénko a začal na ně křičet: "Jedu! Kurva, já jedu!" a přitom jsem jim nadšeně mával. Moji spolucestující si mezi sebou něco šeptali, a pak si u průvodčího stěžovali, že narušuji poklidný průběh přepravy. Průvodčí mne nabádal ke slušnému chování a já, jako gesto omluvy, objednal pro všechny lidi ve vagonu láhev sektu. Průvodčí řekl, že jsem debil, a že si na mě dá pozor.

Cesta probíhala poklidně, když nepočítám požár lokomotivy, který se ale podařilo včas uhasit. Kochal jsem se zasněženou krajinou a vzpomínal na věk puberty. Asi po půl hodině cesty jsme zastavili na zastávce "Mladotický potok". Mladotice ani potok jsem však neviděl, prostě jsme stáli někde v lese. Zvláštní ovšem bylo, že až na mě, tak všichni lidé z vlaku vystoupili. Co tu v té díře chtějí všichni dělat, ptal jsem se sám sebe. Otevřely se dveře a přišel pan průvodčí, zatočil kleštičkama a řekl mi, ať koukám vystoupit. Namítal jsem, že toto není má cílová stanice, a na to mi on řekl, že to ví, ale že na trati je výluka a dál pojedeme autobusem.

"A nejseš ty nějakej ťululum?" zeptal jsem se ho. "Já si zaplatil jízdu vlakem a ne autobusem." Na to mi řekl, že jestli ho ještě jednou takto nazvu, tak že se mnou vytře podlahu. Dostal jsem trošku strach, tak jsem si sbalil věci a šel k autobusu, ale ještě jsem si dovolil jedovatou poznámku, že vytřít by se zde opravdu mělo. Společně s ostatními cestujícími jsme s hrůzou hleděli na stařičký a rozkodrcaný autobus. Nevěděli jsme, zda šofér se o něj opírá, či ho podepírá, aby se nerozpadnul úplně. Řidič asi zpozoroval náš údiv a poplácal autobus po kapotě. "Tahle kára, dámy a pánové, jezdila už za Masaryka! A bude jezdit i za dvacet let!" oznámil nám a políbil zpětné zrcátko. "Tak, a teď potřebujeme dobrovolníka, který si vleze do podpalubí a bude lifrovat uhlí do kotle."

Našel se nějaký chudák, který si vzal lopatu a šel k uhlí. My ostatní se usadili ve voze a zanedlouho jsme vyjeli od Mladotického potoka. Jeli jsme zapomenutým krajem, jak kdesi na divokém západě, kde opuštěné osady jsou pomníkem starých dobrých časů těžby zlata a hromadného vybíjení indiánů a bizonů. Projížděli jsme ponurou vesnicí, když se na návsi z hospody vyvalil opilý domorodec a výhružně nám pod kola plivnul celý obsah svého žaludku. Dostali jsme smyk, zkušený šofér však udržel náš vůz na komunikaci, ale přišli jsme o polovinu zásob uhlí, které se vysypalo.

Docházelo nám palivo. Začali jsme odmontovávat sedačky a přikládali je do kotle, ale bylo jasné, že to stačit nebude. Z jedné paní jsme přes její protesty strhli norkový kožich a těšili se z jeho jasného plamene. Započalo stoupání do kopce. Led a sníh pokrýval vozovku a náš autobus zanaříkal. Řidič měl orosené čelo a kroutil hlavou. "To nedáme, to nikdy nevyjedeme!" křičel a jeho sliny pokrývaly čelní sklo. My cestující jsme začali sborově křičet a povzbuzovat: "Jeď! Jeď! JÉÉÉÉĎ!"

Nic nepomohlo. Náš vůz se zastavil a již nenaskočil. "Nedá se nic dělat," řekl řidič. "Budeme tady muset přenocovat." Pohlédl jsem okénkem ven. Totální pustina. Široko daleko nic, než jen sníh. Nedalo se rozeznat, kde končí zem a začíná nebe. Bílé peklo.

"To už jsme ve Vídni?" zeptala se mne paní po mé pravici.

"Ále, kdepak, paní," řekl jsem. "Teď jsme teprve v prdeli."