Vybitej!
Ano, opět jsem byl tím, kdo zbyl. O to horší, že tělocvik jsme měli společný s dívkami. To vám na sebevědomí moc nepřidá, když jste považováni za horšího vybíjenkáře, než třeba Věrka Baráková s jejími třemi dioptriemi.
Ten den byl celkově na draka. Ještě před tělocvikem se nám v chlapecké šatně svěřil spolužák Gustav Cicko, že by rád pozval na rande naši spolužačku Kristýnku, což pro mne byla rána na solár, jelikož na Kristýnu jsem si tajně myslel i já, ale s takovým alfa mládětem, jakým byl Gustav, jsem se měřit nemohl. Právě Gustav byl kapitánem jednoho družstva, jak jinak. Já jsem byl nakonec přiřazen do druhého týmu.
Pravidla této šílené hry si již moc nepamatuji, ale vím, že po stranách hřiště stály šťastnější děti, které si mezi sebou házely míč, a když se jim povedly tři nahrávky, zahlásily, že mají nabito a pak to do nás ostatních, kteří jsme byli sevřeni jako v kleštích na malém prostoru, začaly pálit. Stejně, jako když jdou myslivci v řadě a kosí nebohé zajíce, kteří jsou před nimi vypouštěni.
Většinou jsem byl mezi prvními, kdo s modřinou opouštěl plac, ale ten den jsem nehodlal dát kůži zadarmo, jelikož jsem chtěl udělat dojem na Kristýnu, kterou si Gustav, jako vůbec první, zvolil do svého týmu, což bylo nebetyčné podlézání.
Spolužáci mne nepoznávali. Mé bílé cvičky jarmilky jakoby se vznášely nad palubovkou, tak hbitý jsem byl. Protihráči nechápavě kroutili hlavou, když jejich prudké rány míjely mé mrštné tělo. Jelením skokem jsem se vyhnul jedné ráně, abych v zápětí čelil druhé, které jsem odolal použitím skoku s bočním roznožením a míč jen tak tak proletěl pod mými červenými trenýrkami. Připadal jsem si jak u Verdunu, ale statečně jsem odolával a postupem času jsem si získal respekt celé tělocvičny. A kde nepomohla rychlost a postřeh, tam jsem nastavil nohu do cesty nebohé Věrce, která se natáhla na podlahu a stala se tak snadnou kořistí krvežíznivých spolužáků, zatímco já dostal dostatek času k výhodnému postavení. Chudák Věrka, než si stačila nasadit brýle, dostala takovou ránu za ucho, že byla další dvě hodiny nedoslýchavá. Ale co, zvykej si holka, tohle je tvrdá hra... Když jsem takto zradil ještě mé další tři spoluhráče, zůstal jsem z našeho družstva poslední přeživší.
To už nadšený ryk dětí a jejich skandování probudil z hlubokého spánku dokonce i paní učitelku tělocviku, která se v rohu tělocvičny vyspávala na žíněnkách z těžké opice. Hlasité ovace dokonce dolehly až do útrob školy, dokonce až k uším pana ředitele, který ani chvilku neváhal a rozhlasem svolal celý učitelský sbor, jehož členi též neváhali a vzali s sebou do ředitelny i všechny žáky, kteří ten den nebyli za školou a společně, v čele s panem řídícím se vydali podívat do tělocvičny, kde se právě odehrával litý boj v nesmrtelné školní hře zvané vybíjená. Cestou se ještě zastavili ve školní jídelně, aby se posílili hrachovou kaší s párkem a vyzvali kuchařky, aby se přidaly k nim a šly se také dívat. Kuchařky si vzaly ty největší hrnce, které se nabízely a pomocí vařeček do nich bily jako do bubnů. Učitel zpěvu pohotově zareagoval a vymyslel hezké chorály, které tento dav s radostí přijal. Takto, s povzbudivou písní na rtech a s bubny pod mohutnými ňadry kuchařek, dorazili chuligáni do tělocvičny.
Atmosféra v hale byla tak hustá, že by se dala krájet. Cítil jsem na sobě pohledy dětí, které již byly vyřazeny a smutně si mnuly orazítkovaná místa na svých tělech. Slyšel jsem hlasité chorály, které vyvolával dav. Dokonce jsem zaslechl pana ředitele, jak říká, že pokud to ten kluk Tomášů dokáže, vyhlásí mimořádné tři dny ředitelského volna. Češtinářka tvrdila, že se jedná o největší událost školy, od toho nešťastného požáru, který zabil dvanáct dětí a školníka. To všechno jsem viděl, slyšel a cítil zrovna ve chvíli, kdy byl u míče ten parchant Gustav.
Neměl nabito, takže nahrál přes hřiště Kristýně, ta mu míč poslala zpátky a on opět nahrál jí, takže Kristýna teď měla nabito. Zaměřila na mě svůj pohled a vrhla na mne ten kulatý nesmysl. V tu chvíli se mi po vyleštěné palubovce smýkla cvička a já ztratil rovnováhu. Přefouknutá meruna mě zasáhla do prsou a od nich se vznesla vzhůru. V hale to zašumělo. Míč se musí dotknout země, aby se vybití započítalo. Sledoval jsem balón, který se na své cestě ke stropu haly zastavil, na chviličku mi visel nad hlavou, a pak se pomalu, jakoby rozvážně, začal spouštět dolů. Na nic jsem nečekal a i přes vyražený dech jsem odlepil nohy od země a v letu jsem míč zachytil. Ještě než jsem opět dopadl na zem, dovolil jsem si učinit ve vzduchu otočku a mohutným nápřahem jsem vyslal míč na svého největšího soka.
Prásk. Bum. Křup.
Bohužel jsem si své otáčení těla špatně vypočítal a míč jsem vyslal na Kristýnku, která dostala parádní headshot. Meruna zasáhla nos, ve kterém podivně křuplo. Dívenka si zakrývala tvář a mezi prsty jí proudila krev a slzy. Vrhala na mne vražedné pohledy. To už se k ní všichni seběhli a Gustav, který situace dokonale využil a byl nejvíce aktivní, odváděl uplakanou Kristýnku do umýváren a přitom jí šeptal konejšivá slůvka. V tělocvičně jsem zůstal jen já, pan ředitel a opilá tělocvikářka. Pan řídící ke mně přišel a řekl mi, abych si z toho nic nedělal, že to bylo moc hezké představení. Pak mi podal ruku, ve které byl malý klíček, který mi předal a řekl, že od nynějška mohu vykonávat službu šatnáře.
Na tento příběh jsem si vzpomněl po patnácti letech. Díky sociální síti jsem spatřil svatební fotografii s krátkým popiskem, který oznamoval, že Kristýnka je od teď, v dobrém i ve zlém, Cicková. Tak ať si jí Gustík třeba sežere, řekl jsem si, vždyť ta jeho nádhera má nos jak kliku od blázince.
Daniel Tomáš
Proč píšu knihu
Ona taková kniha, to není nějaká lecjaká věc. Mnohdy si jí lidé vůbec neváží, natož aby se jí svěřovali a rovnou jí hází do ohně. Jo, byli i takoví lidé. Ale pak sami shořeli. Na to bacha.
Daniel Tomáš
Mravenčí doktor odchází od soudu s podmínkou
Připomeňme si sled událostí případu, který otřásl naší republikou a o kterém slyšel snad úplně každý člověk v zemi. Na ostře sledovaný případ, který byl dnes završen vynesením rozsudku, jako první upozornil básník Jozef Kožíšek.
Daniel Tomáš
Braničtí rytíři
Dle starých pověstí českých, ukrývá se v katakombách pod branickým pivovarem mocné vlastenecké vojsko, které je připraveno v hodině temna vyjet na pomoc nepříteli národa českého.
Daniel Tomáš
Než rasistou, to radši vrahem bys bejt chtěl
Narazil jsem v minulém týdnu na dva zvláštní články. V jednom je hlavní postavou člověk, který před deseti lety v soukromé konverzaci použil rasistickou metaforu a nyní je bez práce. V druhém článku je pak člověk, který před...
Daniel Tomáš
Zahrajeme si na trenéra
Jste trenérem týmu, který usiluje o postup do Ligy mistrů. Z prvního zápasu si přivezete dvougólové manko a v domácím prostředí tak musíte minimálně vstřelit tři branky a žádnou nedostat, abyste se vyhnuli prodloužení a ...
Daniel Tomáš
Skvrna
Linda se celou noc převalovala v posteli. Návaly horka střídala zimnice a bolest břicha na pohodě také nepřidala. Ráno ji bylo o něco lépe a když jí teploměr ukázal normální tělesnou teplotu, opláchla se a vydala se do práce.
Daniel Tomáš
Však zítra je také den
Horké polední paprsky slunce těžce dopadaly na zahrádku malého, ovšem za to velice malebného domku. Anna se svojí maminkou zrovna plely záhony. Práce to byla těžká a nepříjemná, ale zároveň i dosti nezbytná.
Daniel Tomáš
Muž se stromem
Bedřich Svátek byl starý a v tuto chvíli i velice, ale opravdu velice rozzlobený muž. Za plotem, ohraničující jeho pozemek, již postával početný dav, v čele se starostou obce a vzadu se členy místního sboru dobrovolných hasičů.
Daniel Tomáš
Dobrý den
Jednou časně z rána, stál jsem ve společných prostorách pátého patra našeho panelového domu a vyčkával na příjezd výtahu, který sestupoval z vyšších pater, aby mi usnadnil cestu do zaměstnání.
Daniel Tomáš
Výkřik ženy
Svého času jsem se ucházel o velice atraktivní a vysoce inteligentní dívku. Takže smrtící kombinace. Navíc měla zálibu v umění, zvláště pak v tom současném, což není zrovna má parketa.
Daniel Tomáš
Na konci tunelu
Také jste někdy přemýšleli nad tím, co asi znamená to magické bílé světlo na konci tunelu, o kterém mluví ti, kteří se jednou nohou octli v hrobě, rozmysleli si to a vrátili se mezi živé?
Daniel Tomáš
Jak jsem zničil AZ kvíz
Jednoho chmurného večera, sešla se naše rodina nad prázdným stolem v námi nelegálně obývané sklepní kóji jednoho panelového domu, aby dala hlavy dohromady a poradila si s tíživou finanční situací, do které nás uvedl otec.
Daniel Tomáš
První kontakt
Jak si představuji první kontakt s mimozemskou civilizací? Rozhodl jsem se takový výjev nakreslit, ačkoliv kreslit věru neumím...
Daniel Tomáš
Jak jsem opět opravil video
Je celkem paradoxní, že je můj dědeček pravděpodobně jeden z posledních, ne-li poslední, člověk v Plzni a možná v celém kraji, který má dodnes doma videopřehrávač a za celých dvacet let se jej nenaučil obsluhovat.
Daniel Tomáš
Výpečky
„Zatracená hůlka," řekl Libor polohlasně a s námahou se ohýbal pro hůl, která mu spadla, když nandaval nákup do tašky. Paní pokladní na situaci nijak nereagovala a dál načítala čárkové kódy ze zboží, které se následně hromadilo..
Daniel Tomáš
Invaze
Starý barman ledabyle otíral ještě starší pult v ponuře osvětleném baru, do kterého před třiceti lety nastoupil na krátkodobou brigádu, jen než si najde něco lepšího. Problém je, že něco lepšího nemusí nutně hledat zrovna vás.
Daniel Tomáš
S covidem pod košem
Ke covidu se již vyjádřil kde kdo. Experti, kteří se nikdy neshodnou, politici, zubaři, herci, zpěváci, sportovci, pán, co nám do práce vozí obědy... Ještě jsem však nezaznamenal vyjádření nějakého skladníka. Vezmu to tedy na sebe
Daniel Tomáš
My všichni rouškou povinní
V ranní ospalosti jsem ledabyle ukusoval krajíc chleba pomazaný zavařeninou a pročítal denní tisk. Zaujala mne zpráva z dalekého Ruska, kde se jedna místní fabrika rozhodla vyrábět roušky z porcelánu.
Daniel Tomáš
Dobrý skutek
Stalo se jedné horké letní noci, že jistý Jindřich Krůta, toho času povoláním kočí, vynesl z hořícího sirotčince na dvacet dětí a sám vážná zranění při tom utrpěl.
Daniel Tomáš
Kašlete na sochy, sázejte stromy
Hromada bronzu či jiného materiálu uplácaná do podoby, která připomíná, v případě Věry Špinarové dosti vzdáleně, osobu, která již nežije. Navíc vděčný cíl městských opeřenců.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 146
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1520x
Tady mi můžete anonymně nadávat:
danieltomas08@post.cz