Jak mi gymnastika změnila život

Absence svalové hmoty, nízké sebevědomí a ostýchavost byly příčinou mé marné snahy o navázání bližšího kontaktu s opačným pohlavím. Nebýt dívčího gymnastického oddílu, zřejmě bych nikdy nepoznal pevný stisk mileneckého objetí...

Pamatuji si, že již na střední škole jsem opačné pohlaví od sebe doslova odpuzoval. Když už se mi konečně podařilo přesvědčit spolužačku, aby si se mnou po škole šla ke mně domů procvičit čísla, zakončila návštěvu nakvašeným prásknutím dveří. Dodnes nechápu, co se jí tehdy honilo hlavou, když mě viděla sedět na pohovce s otevřenou cvičebnicí matematických příkladů v klíně. 

"Ty se chceš vážně učit?" zeptala se mě tenkrát

"Samozřejmě, vždyť jsme se tak domluvili." opáčil jsem.

"Ale já bych si radši hrála," řekla pro mne dosud nepoznanou barvou hlasu a sundala si svetr. "Co třeba na doktory?" zeptala se a laškovně při tom na mě mrkla.

"Na doktory? To neznám," řekl jsem. "Ale někde bych tady měl mít Osadníky z Katanu, počkej chvilku." Než jsem však stihl nalézt zmíněnou stolní hru, ozvalo se prásknutí dveří.

Ani později, kdy jsem dosáhl věku, při kterém jsem mohl beztrestně vysedávat po barech, se mi štěstěna příliš nenaklonila. Místo ní se ke mne jednoho večera naklonila značně opilá paní Sandra, která mne pobízela k dobrodružné cestě kolem světa za pětikilo. Paní Sandra měla upnutou koženou minisukni, jenž odhalovala její nožky oděné do podvazků s dírou na koleni. Její věk jsem přesně nedokázal určit, ale blonďatá paruka ji dělala mladší. Musel jsem neustále sledovat její přeplněný korzet, jelikož mne při konverzaci oslňovaly zlaté zuby, jenž byly ozdobou jejích dásní.

Paní Sandra mi nepřetržitě do ucha šeptala věci, při kterých se mi motala hlava a mé tváře se červenaly jak řádně roztopená kamna. Pojednou jsem v kalhotách ucítil podezřelý tlak. Taktně a tlumeným hlasem jsem paní Sandře oznámil, že mám asi průjem a odebral se na toaletu. Po návratu z toalety jsem marně pátral po paní Sandře, stejně tak po mé bundě a peněžence.

Říká se, že jednou štěstí padne i na úplného vola. Zhruba tak nějak jsem přišel o panictví. Žádná hitparáda to tehdy nebyla. V zimě jsme s naším fotbalovým oddílem chodili trénovat do tělocvičny. A co čert nechtěl, každý čtvrtek jsme se o palubovku museli dělit s dívčím gymnastickým oddílem. Tyto naše tréninky nepatřily k těm vydařeným, jelikož více než míči jsme svoji pozornost věnovali všem těm štíhlým postavám v obtažených dresech, všem těm provazům, výkopům a protahování. Byly to hezké večery a zvlášť jedna drobná brunetka upoutala mojí pozornost.

Jednoho dne jsem se na tréninku trochu zdržel, jelikož jsem svojí vychrtlou postavu chtěl potrápit skladbou posilovacích cvičení. Kamarádi z oddílu byli již dávnou na cestě ke svým domovům, když jsem dorazil do prázdné šatny. Svlékl jsem se, omotal si ručník kolem pasu a vydal se ke společným sprchám. U dveří do umývárny jsem se zarazil, jelikož přes ně k mým uším doléhal zvuk puštěné vody. Ostýchavě jsem vzal za kliku a nahlédl dovnitř. Tehdy se naše oči poprvé střetly.

"No to je doba! Už tu na tebe jak dlouho čekám. Pojď blíž!" řekl mi trenér gymnastek, který mi zničehonic nasadil kravatu a povalil mne na zem.

Jak jsem říkal, žádná hitparáda to tehdy nebyla.