Ukradená vzducholoď

....Představoval jsem si, jak s partou tamních uličníků budem zažívat dobrodružství, jak se budem toulat po lesích, jak si postavíme bunkr z větví a jehličí, jak budeme chodit na třešně nebo jak ukradneme vzducholoď....

Měl jsem radost, když mi rodiče oznámili, že první polovinu letních prázdnin budu trávit u dědečka a babičky na chatě. Představoval jsem si, jak s partou tamních uličníků budem zažívat dobrodružství, jak se budem toulat po lesích, jak si postavíme bunkr z větví a jehličí, jak budem chodit na třešně nebo jak ukradneme vzducholoď. Pravda, měl jsem trošku přehnané představy, ale že mé sny budou až tolik vzdálené od pravdy, to jsem nečekal.

Po příjezdu na chatu jsem totiž záhy zjistil, že parta místních uličníků je již odrostlejší, a že jejich zájem o šestiletého prcka, navíc lufťáka, je nulový. Takže mě mezi sebe nevzali. Zas tolik jsem nezoufal. Přeci mohu dobrodružství zažívat sám, pomyslel jsem si. Toto nadšení mi nevydrželo ani týden. Sice jsem postavil hezký bunkr a sousedovi otrhal třešně, ale prostě to nebylo ono, když nebylo s kým tyto zážitky sdílet. A vzducholoď jsem žádnou neviděl. Byla to taková nuda, až jsem chatu a onen kraj začal pomalu nenávidět.

Jednoho dne mě našel dědeček sedět u chaty na schodech. Hlavu jsem měl opřenou o kolena a civěl jsem do prázdna. Dědeček se začal vyptávat, proč si nejdu hrát s ostatními dětmi. Tak jsem mu smutně řekl, že mě mezi sebe neberou. Stáhl si klobouk z čela, poškrabal se na bradě a řekl mi, že jde do vesnice naplnit džbánek pivem a ať jdu s ním, že mi koupí zmrzlinu. To mi trošku zvedlo náladu.

V hospodě U Čerta to bylo jako v pekle. Smrad, vedro a plno kouře. Příhodný název. Dlouhý stůl poblíž výčepu byl zabraný místními štamgasty, se kterými se dědeček pozdravil. Někteří mu pozdrav opětovali, jiní ani nezvedli hlavu. Děda byl holt taky lufťák. V nejzaším koutě hospody seděl osamocený muž, který upíjel mocnými doušky z piva. Seděl sám a smutně si hleděl jen svého půllitru. Kousky obličeje, které mu vykukovaly z hustého plnovousu, byly zmuchlané. Odhadoval jsem, že je mladší než můj dědeček, ale nevypadal tak.

Dědeček podal džbán hospodskému a nechal si natočit jedno pivo "od cesty" do skla, se kterým se usadil ke štamgastům. Někteří mu nabídli židli a jiní se ani nehnuli. Chvilku se bavili a chechtali věcem, kterým jsem nerozuměl. Mně to nevadilo, protože jsem se věnoval zmrzlině. Pistáciový. Ta je totiž nejlepší. Zpozorněl jsem až tehdy, když se začali bavit o tom podivném samotáři. Říkali mu Masař. A že prý od něho utekla žena. Všichni se shodli, že to je dobře, protože on jí předtím také někomu přebral. A pak ještě něco o nějakém minulém režimu, ale tomu už jsem zase nerozuměl.

Cestou z hospody jsem se dědečka na Masaře zeptal. Řekl mi, že Masař je prý zlý člověk a podivín. Masař se mu říká proto, že od řeky odnáší neustále plné tašky ryb. Tolik, že je ani sám nemůže sníst a hází je slepicím i prasatům. Dědeček řekl, že kdyby se takhle choval každý rybář, nezbyl by v řece ani hrouzek.

Večer vydatně pršelo. Babička to sledovala z okna a tvrdila, že voda v řece stoupne a řekla mi, abych zítra v žádném případě nechodil dolů k řece, čímž nevědomky rozhodla, že se tam hned druhý den ráno vydám na průzkum. Inu, dobrodružství.

Ráno nebylo po dešti ani památky. Vlastně jo, vysoká tráva na březích byla mokrá, ale nad hlavou jsem měl modrou a dokonale vymetenou oblohu a již bylo znát, že odpoledne bude parné. Místy byla tráva vyšší než já, tudíž jsem pořádně neviděl, kam přesně jdu. Stalo se, že jsem se najednou ocitl mezi rybáři. Ti byli nejprve rádi, že mě vidí, protože si celou dobu mysleli, že za šustící trávou stojí divoké prase, ale následně mě odehnali s tím, že jim plaším ryby, protože jsem se na břehu neuměl chovat jako správný rybář. Tak jsem šel dál.

Dále po proudu jsem spatřil skálu stojící na protějším břehu. Rozhodl jsem se, že se na ní dojdu podívat. Přede mnou se opět tyčila hradba husté trávy, a když jsem ji konečně zdolal, vkročil jsem na ušlapaný plácek přímo naproti oné skále. Moji pozornost ale neupoutala skála, nýbrž dva nahozené pruty a rybář, který ležel na zádech a vypadal, jako by byl dočista mrtvý. Masařův obličej byl snad ještě víc zmuchlaný, než předešlého dne. Jen díky pravidelným pohybům jeho hrudi jsem poznal, že mrtvý není. Chtěl jsem z plácku opatrně vycouvat a byl bych to i udělal, kdybych si nevšiml, jak policajt pod jedním prutem párkrát poskočil a následně vyšplhal až k prutu, jehož špička se ohnula nad hladinou. Ani nevím jak, ale když prut začal sklouzávat z vidliček do vody, přiskočil jsem a pevně ho uchopil.

Poprvé v životě jsem ucítil tah ryby. Trvalo mi asi půl vteřiny než jsem pochopil, že tenhle pocit už z hlavy nedostanu, a že ho budu chtít opakovat zas a znova. Pořádně jsem ani nevěděl co dělám. Držel jsem prut oběma rukama a vůbec si nevšímal navijáku. Málem jsem leknutím omdlel, když jsem zjistil, že vedle mě stojí masař. Natáhl ruku k navijáku a pootočil jednou páčkou. "Musíš jí povolit brzdu," řekl mi. "Teď zvedni špičku pořádně nahoru. Hlavně dej pozor, ať nepovolíš vlasec, ten musí bejt pořád napnutej. A drž rybu dál od těch větví, jinak o ní přijdeš. A hlavně už navíjej."

Ryba bojovala o život a rozhodně se ho nechtěla snadno vzdát. Řekl jsem Masaři, že už nemůžu a nabízel jsem mu jeho prut. "Hovno," odvětil. "To je tvůj boj." Ještě několik dlouhých minut trval souboj mezi mnou a rybou. Pak to ryba vzdala. Prohrála, vyplavala na hladinu a lehla na bok. Takto jsem ji přitáhl až do podběráku, který měl Masař připravený.

Kapr. Obyčejná ryba a tahle ani ne moc velká. Pro mě to však byla ta nejkrásnější a hlavně nezapomenutelná ryba. V dalších letech jsem nachytal spoustu kaprů, ale vybavit si dokážu jen toho prvního. Masař mi podal ruku a já ji stiskl. Řekl jsem, že kapra vezmu domů babičce a ona ho usmaží.

"Tak to prrr, mladej," řekl Masař a já ztuhl. Nějak jsem si neuvědomil, že by rybu mohl chtít on. "První ryba se musí vráti vodě, jinak bys urazil svatýho Petra," dodal.

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. "Když toho kapra pustím, nikdo mi neuvěří, že jsem ho chytil," řekl jsem.

"Na to se vykašli," odplivl si a zapálil cigaretu. "Ty seš ten lufťák, viď? Nemáš tu kamarády, co? Já taky ne. Holt jsme si na sebe tak nějak zbyli. Pusť toho kapra a přijď zejtra. Pod skálou loví štika."

Sice se mi nechtělo, ale kaprovi jsem dal tedy svobodu. Abych neurazil nějakýho Petra. Pak jsem šel domů. Babička šílela. Za prvý jsem přišel pozdě na oběd, za druhý jsem byl celý zmáčený a za třetí jsem smrděl rybinou. Aniž by se poradila s doktorem Watsonem, usoudila, že jsem byl dole u řeky. Abych se beztrestně dostal druhý den k řece a mohl sledovat Masaře jak loví štiku, musel jsem přemluvit dědečka, aby mě doprovodil. Trvalo mi to skoro celé odpoledne, než dědeček povolil, ale nadšeně se netvářil.

Když jsme druhý den dorazili ke skále, Masař už tam čekal, ale ještě neměl nahozeno. Pozdravili se s dědečkem, ale nebylo to příliš vřelé. Pak mi Masař řekl, ať si vezmu prut. Pod veliký splávek napíchl hrouzka a pomohl mi nahodit až ke skále. Nechal mě tam číhat na štiku a sám odešel zpátky k mému dědečkovi. Chvilku bylo ticho, pak jeden z nich prolomil hradbu mlčení a dali se do povídání. Vyprávěli si, bavili se a dokonce se i smáli, což mě překvapilo, protože jsem si neuměl masaře představit, jak se směje. Štika ten den neměla na našeho hrouzka zálusk. Pomalu jsme se chystali k odchodu, když v tom se Masař plácnul do čela a řekl: "Moment, málem bych zapomněl." Došel ke břehu, klekl si a z mělčiny vytáhl dva velké placaté kameny. Obalil je hadrem, strčil do igelitky a řekl: "Aby si snad ostatní nemysleli, že jdu s prázdnou. Takhle to dělam pokaždý. Víte, já ryby ani nejím a prase taky nemam, ale baví mě ty jejich protáhlý ksichty."

A tak jsme šli. A už to nebyl Masař, ale normálně Bedřich. A kdykoliv jsme míjeli nějaké místní, zašustil Bedřich s igelitkou a ono to vypadalo, že se mu tam převalují ryby. Večer jsme to všechno vyprávěli babičce a dlouho jsme se všichni smáli. Ty protáhlý ksichty za to stály.

U Čerta už dědeček sedával vždy jen s Bedřichem, což vedlo k tomu, že od stolu štamgastů už nestál za pozdrav nikomu. Ale dědečkovi to vůbec nevadilo. Ukázalo se totiž, že nejvíc špíny mají na rukou ti, co ji hází po jiných. Na rybách jsme pak trávili víc a víc času a spoustu jich i nachytali.

Byly to nezapomenutelné prázdniny.

První nastoupila babička. Dáma má přednost. Po ní nastoupil Bedřich a poslední, jako kapitán, dědeček. Ukradli vzducholoď, odleťeli a už se nevrátili. Zůstal jsem jen já, vyšlapaný plácek a skála. Ta tam bude navždy, ta to má dobrý. Já tam sedím, chytám ryby, hlavu mám opřenou o kolena a civím do prázdna, zatímco na chatě probíhají poslední přípravy, aby si ji příští měsíc mohl převzít nový majitel.