Rumunský šíf

Byl to slavný den pro naši rodinu, když se z vedlejší ulice vynořil světle béžový Oltcit a zamířil před náš dům. Stáli jsme u oken a mávali na tatínka, který vystoupil z vozu a se zapálenou cigaretou se frajersky opřel o haubnu.

To už jsme však nevydrželi jen tak nečinně přihlížet a utíkali jsme rychle ven na ulici, abychom mohli zblízka obdivovat zázrak moderní techniky vytvořený rumunskou automobilkou. A jaká to byla paráda! Mít u sebe tehdy mobilní telefon, snad bychom tam dělali selfíčka ještě dnes. Ten jsme ale neměli, proto jsme museli požádat náhodného kolemjdoucího, aby naši rodinu v rychlosti zvěčnil před naším novým auťákem. Stoupli jsme si hezky do řady podle velikosti. Tatínek, maminka, bráška, já, pejsek Azor a babička. Bohužel, auto za námi není vidět, tak máme alespoň hezkou rodinnou fotografii.

"Tak," řekl po chvilce tatínek. "A teď se pojede na chatu!"

"Sláva!" volali jsme všichni a začali s nošením zavazadel z bytu do auta.

"Tak to vidíte, babičko," vzal tatínek stařenku kolem ramen a chvějícím se hlasem pokračoval. "Už se nebudete doprošovat a ohýbat hřbet před českými dráhami. Pojedete na chatu vlastním vozem! Jako zámecká paní." Tatínek si setřel slzu z oka a pomohl babičce vlézt do kufru auta, jelikož vepředu už nebylo místo. "Škoda, že se toho nedožil dědeček," řekl, když za babičkou zabouchl dveře od kufru a sedl si za volant.

"A na cestu si dáme co?" zeptal se nás tatínek a než jsme stačili cokoliv odpovědět, tak zalovil v náprsní kapse své džísky a vytáhl fungl novou kazetu s hity Wabiho Daňka, kterou nám ukázal, ale hned ji zase zandal, protože jsme stejně neměli autorádio a kazeta se rychle okouká. Museli jsme si tedy Wabiho zazpívat, což nám ale nedělalo a ani dnes nedělá žádné potíže.

"Tak do toho šlápni, ať vidíš kousek světa...".  ?Zapěli jsme sborově těsně předtím, než tatínek sešlápl plynový pedál a my se vydali ku víkendovým radovánkám.

Jízda v Oltcitu byla jen pro silné povahy. Auto se po silnici kolébalo tak, že jste chvilkami nevěděli, zda jedete po asfaltové cestě, či snad po rozbouřeném moři. Letní slunce roztáhlo své paže a vzduch uvnitř vozu byl těžký a takřka nedýchatelný. Navíc byl prosycen zápachem vycházejícím od motoru, za což zřejmě mohlo netradiční umístění rezervní pneumatiky, kterou rumunští inženyři svérázně vměstnali pod haubnu hned vedle motoru, a kde vysoké teploty na pneumatiku působily tak, že byla po čase nepoužitelná. Zápach to byl opravdu intenzivní. Já se pozvracel asi po patnácti minutách jízdy a postupně se přidávali i ostatní. Naštěstí jsme pod každým kopcem museli vystoupit a Oltcita tlačit, takže jsme měli prostor k nalokání čerstvého vzduchu.

Když jsme s vypětím všech sil konečně dorazili na chatu, nevystoupili jsme z vozu jako běžní automobilisté, nýbrž jsme z něj vypadali na zem jako hrušky a po čtyřech či plazením jsme se pokoušeli dosáhnout chaty.

"Á helé, Tomášojc přijeli!" zvolala naše milá sousedka, když nás spatřila, jak se povalujeme a naříkáme u plotu. "Nezajdete si k nám večer opéct buřta k táboráku?"

"Ano, přijdeme! Však nám po cestě pěkně vyhládlo," řekla maminka a otírala si kapesníkem ústa. 

Při opékání vuřtů se pak soused Vaněk tatínka neustále vyptával a pídil se po technických parametrech našeho nového vozu. Jak to drží na silnici, kolik to žere, co se do toho vlastně tankuje a proč něco takového tatínek vlastně kupoval. "A kolik to má koní?" zeptal se se zájmem.

"Sousede," zasmál se srdečně tatínek a poplácal pana Vaňka po zádech. "To není spřežení, ale automobil!"

Pan Vaňek se již více nevyptával. Asi se styděl za svoji naivitu.

Druhý den po obědě jsme se všichni posadili ke stolku v obýváku a tiše naslouchali tatínkovo vyprávění o tom, jak s naším novým vozidlem podnikneme výpravy po krásách naší vlasti, jak v létě navštívíme horké pláže přímořských států, jak si vychutnáme kávu ve stínu Eiffelovy věže či jak dosáhneme vysokých alpských vrcholů. Babička též tiše naslouchala, a když tatínek dovyprávěl, tak vstala a oznámila nám, ať s ní v žádném případě nepočítáme, a že si ten rumunskej zázrak můžem strčit třeba do .... Neslyšel jsem kam, jelikož mi maminka v rychlosti zacpala uši, takže jsem již jen sledoval babičku, jak pospíchá na nádraží, aby stihla ve dvě hodiny courák do Plzně. 

Na večer jsme i my byli připraveni k odjezdu domů. Nasedli jsme do auťáku, tatínek otočil klíčkem v zapalování a než sešlápl plyn, tak jsme sborově spustili: "Ahoj! Páru tam hoď! Ať do pekla se dříve dohrabem..." ?Což bylo celkem trefné, vzhledem k zápachu, který se zanedlouho linul autem, které se na silnici houpalo, jako nějaké ty hudsonské šífy.

Sice jsme se s Oltcitem k horkým plážím či horským vrcholům ani nepřiblížili, přesto v našich myslích zůstal i dlouho poté, co ho tatínek vyměnil za flašku rumu.