Na konci tunelu

Také jste někdy přemýšleli nad tím, co asi znamená to magické bílé světlo na konci tunelu, o kterém mluví ti, kteří se jednou nohou octli v hrobě, rozmysleli si to a vrátili se mezi živé?  

Dveře. Jsou to úplně normální dveře natřené tou nejbělejší barvou, jakou si dovedete představit, která v okolní temnotě doslova září. Snad aby člověk věděl, kam má jít. Ale jinak to jsou prachobyčejné, nijak okrasné, dveře. Jejich klika, snad z nějakého levného nerezu, jen podtrhuje ten nudný výtvor. Člověk by za takovými dveřmi očekával kumbál s košťaty a kýblem, přes který je přehozený vlhký hadr na podlahu. Někde v koutě by se pak krčily nezbytné gumové rukavice. Pravděpodobně žluté.

Vstoupil jsem bez zaklepání, protože nikam jinam se stejně jít nedalo a v tmavém tunelu se mi na případné vyzvání ke vstupu čekat nechtělo.

První šok. Za dveřmi je to ještě víc bělejší, než na nich. Kontrast mezi tunelem a prostorem za dveřmi nemůže být větší. Zdá se, že prostor za dveřmi není ohraničen žádnými zdmi a podlahu pod nohami cítíte, ale nevidíte. Najednou se ocitnete ve světě vypraném v Perwollu.

Po mé pravici i levici, kam až jen oko dohlédlo, se táhly lavice, na kterých posedávalo nespočetné množství lidí. Zpozoroval jsem, že nejvíce lidí bylo staršího věku. Ale bylo tam i dost mladších a dokonce i pár dětí sotva školního věku. Někteří spali, jiní jen seděli a mlčky koukali před sebe. Přímo naproti dveřím pak seděla jediná postava. Byla skloněna nad nějakým lejstrem a zvuk tužky, škrábavě tančící po papíře, byl jediným, který se prostorem rozléhal. Nad hlavou této postavy pak byl červenou barvou vyvedený nápis RECEPCE. Usoudil jsem, že nejlepší bude, když mé první kroky povedou právě tam.

„Ehm, ehm," pokusil jsem se započít rozhovor s postavou nad lejstrem. Byla to žena tmavé pleti, ale možná to jen zkreslovala okolní běloba.

„Jméno?" řekla, aniž by přestala psát a vzhlédla od papíru. Řekl jsem jí své jméno, načež zalovila v nějakém šanonu a chvilku listovala. Přejížděla prstem řádku po řádce, než se na jedné zastavila.

„Evropa, Česká republika. Souhlasí?"

„Ano."

„Tak to máme exitus třináct dvacet jedna středoevropského času. Zranění neslučitelná se životem zapříčeněná srážkou s dopravním prostředkem. Konkrétně tramvaj. Posaďte se na lavici a vyčkejte na asistenta."

Vůbec mi nedocházelo, o čem ta žena mluví. „Nezlobte se na mě," řekl jsem, „a nemyslete si o mně nic špatného, ale já vůbec nevím co se stalo. Nevím kde jsem. Nějak mi vypadlo posledních pár minut. Najednou zhasla světla, snad jsem omdlel nebo co. Pak vidím dveře a za nima najdu tohle. Co to vůbec je za místo?"

Poprvé za tu dobu se na mě žena podívala. Unaveně si sundala dioptrické brýle a věnovala mi pohled, který si jistě dlouhou dobu schovávala pro nějakého debílka. A zrovna to padlo na mě. „Pane," řekla mi, „nemám čas se tu s vámi vybavovat. Před chvilkou nám sem dorazila havárie letadla. To máte přes dvěstě nováčků. Prosím vás, běžte se v klidu posadit. Za chvilku přijdete k sobě. Vzpomenete si na události a navíc se vám vrátí podoba. Pak budete odveden k poslednímu soudu. Dejte tomu jen chvilku času, prosím."

„Vrátí podoba? A co je to vůbec ten exitus?"

Odpovědí mi byl jen zvuk škrábající tužky. Žena se vrátila ke své činnosti. Otočil jsem se a snažil se najít místo, kam bych se posadil. Nakonec jsem jedno našel a sedl si vedle postavy oblečené v motorkářské kombinéze s helmou na hlavě. Proč si tu helmu nesundá? pomyslel jsem si. Takhle ve společnosti vypadá jako idiot. 

Bolela mě hlava. Převážně proto, že jsem se neustále snažil rozpomenout na poslední okamžiky. Hlava mi šrotovala a malí permoníci mi bušili do spánků. V uších mi zněl jakýsi drnčivý zvuk. Zvonečky? Nebo snad klakson, ale tak příliš hlasitý. Pak něco jako rána. A dál nic. Zakručelo mi v břiše. Jídlo ale nechci. Potřebuju si zapálit.

Vyndal jsem z kapsy krabičku cigaret. Podíval jsem se na motorkáře a nabídl mu jednu. Vůbec nereagoval. Lehce jsem se dotkl jeho ramena. Hlava mu klesla mezi prsa. Mezerou mezi helmou a kombinézou jsem viděl odhalená zpřetrhaná svalová vlákna a přelomený vaz. Jeho hlava se houpala na cárech kůže.

Vyletěl jsem z lavice pevně odhodlaný zařvat a omdlít, když v tom se ke mně natáhla dětská ručička a uchopila mě.

„Exitus je smrt. Konec života," řekla mi sotva šestiletá dívenka s panenkou v ruce. Přešla k motorkáři a podívala se do rány. „Už vypadá lépe."

„To si děláš prdel?" křikl jsem možná až moc hystericky.

Holčička se culila tak roztomile, jak to umí jen malá děvčátka nebo drahé šlapky. „Takhle se nemluví," řekla.

„Ten člověk nevypadá vůbec dobře," řekl jsem a třesoucí rukou ukazoval na muže v kombinéze, „potřebuje okamžitě doktora," na to jsem se otočil a šel k recepci, když holčička řekla:

„Ale když ho sem přivezli, držel tu hlavu ve svém podpaží. Teď už se mu trošku zahojila."

Zastavil jsem se a otočil se zpátky k holčičce. „Kecáš," řekl jsem.

„Nene."

„Jojo."

„Nene."

Chtěl jsem zkusit ještě jedno jojo, ale z odhodlaného výrazu malé holčičky jsem usoudil, že by to nikam nevedlo. Holčička přešla k jiné postavě usazené na lavici. Zda to byl muž či žena jsem nepoznal, neboť tvář této postavy byla zahalena jakousi přikrývkou.

„Podívej se tady," řekla holčička a stáhla přikrývku z postavy. Hleděl jsem do míst, která snad kdysi bývala obličejem, nyní to však byla jen rozemletá spálená kaše. „Ten je z toho letadla. Takových je tady spousta."

Silně šokován a lehce připosrán jsem se rozhlédl kolem sebe a začal se smiřovat s faktem, kde se nacházím a proč. „Já jsem... zemřel," vydechl jsem. „Tramvaj. Ale jak jsi se sem dostala ty?" zeptal jsem se holčičky.

„Měli jsme s maminkou autonehodu."

„A kde je maminka?"

„To nevím," odvětila holčička a po tvářích se jí začaly koulet slzy. Objal jsem ji kolem ramen a řekl, že se půjdu zeptat paní na recepci.

Recepční mi věnovala další otrávený pohled. Chvilku listovala šanonem a pak řekla: „Ta její matka nezemřela. Podařilo se jí oživit. Takže bude ještě žít... ačkoliv," podívala se na mne přes brýle, „co je to za život, že?"

Vzal jsem holčičku za ruku a odvedl jí k volnému místu na lavice, kde jsme se posadili. Stále plakala, ale já jsem o její mamince nemluvil. V hlavě se mi začaly míhat útržky z posledních chvil mého života.

Měl jsem špatné období. Přišel jsem o práci a následně i o ženu, která si od firemního vánočního večírku více než mě všímala člověka, který mě z firmy následně vyhodil. Pak jsem začal pít. Hodně pít. Poslední den života jsem chlastal již od probuzení. Pustil jsem si Rammsteiny nahlas tak, že duněli celou čtvrtí. Netrvalo dlouho a padla první flaška vodky. V polovině druhé jsem do rytmu Mein Teil slyšel bouchání na dveře. To se zase sousedka, nějaká prudérní důchodkyně paní Myslíková, jinak klasická bába, co od rána do večera slídí za oknem a špehuje, zda se někde v jejím okolí nepáchá nějaká nekalá činnost, aby to pak následně mohla povědět jím podobným kumpánkám, nasrala a řvala na mě, ať to okamžitě vypnu. A chovejte se slušně, vy dobytku, zařvala na mě těsně předtím, než jsem jí zabouchnul dveře před ksichtem. Padla i druhá flaška a já dostal nápad, že půjdu rozbít hubu člověkovi, který mi rozbil život. Opilý jsem kličkoval ulicemi i silnicemi. A pak zvonečky, rána a...

Nějaký muž v bílém, jakoby nemocničním obleku, zvolal mé jméno. Představil se mi jako asistent, a že mě odvede do soudní síně, kde bude rozhodnuto o mém dalším osudu. Následoval jsem jej a ohlédl se za sebe na uplakanou holčičku, která pevně svírala svoji panenku. Přemýšlel jsem, zda ji ještě někdy uvidím. Prošli jsme velkými dveřmi do sálu, který se co do barevného provedení nijak nelišil od chodby s recepcí a lavicemi. Asistent mě vyzval, abych se posadil. Předemnou byl jakýsi tribunál, kde zasedlo pět lidí. Jeden z nich si odkašlal a spustil: „Máte na srdci něco, co byste nám rád pověděl a ulevil tak svému svědomí, než začneme s výslechem?"

Chvilku jsem přemýšlel, ale nakonec jsem zavrtěl hlavou. „Myslím, že ne."

„Dobrá tedy. Poprosím asistenta, aby uvedl anděla strážného."

Otevřely se dveře za kterými někdo postával, a když jsem rozpoznal, o koho se jedná, spadla mi čelist.

„Paní Myslíková, co vy tady?"

„Kolikrát jsem ti jenom říkala, aby ses choval slušně. Máš cos chtěl," řekla a usadila se před tribunál. Na stolek vyndala svazek nějakých lejster, otevřela jej a začala číst: „Dne třináctého třetí roku devatenáct set devadesát tři byl zde přítomný spatřen, jak....."