Superkonspirace - Pravda o 11. září a všem ostatním

Svět je plný konspiračních teorií. Některé jsou přitažené za vlasy a u některých zavíráte oči a modlíte se, aby se nezakládaly na pravdě. Jsou ovšem i takové, které vám oči otevřou...

Prakticky každá světově významná událost má hned několik výkladů. Jeden výklad je oficiální, ten proběhne médii, která povětšinou vlastní židozednáři. A pak je tu několik dalších výkladů, označovaných jako konspirační teorie, které mezi sebou šíří lidé se selským rozumem či vysokou školou života. Oficiální výklad bývá zpravidla nudný a je za ním obvykle velké množství práce, zkoumání, rekonstrukcí případů, znaleckých posudků a podobně. Oproti tomu jsou konspirační teorie vtipné, nedrží se příliš faktů či vědeckých závěrů a většinou odhalí nějaké obrovské spiknutí vládnoucích elit, které jsou lačné po vytvoření takzvaného Nového světového řádu. Navíc na ně můžete kdykoliv svést svůj podělaný život a to se vyplatí.

Já sám jsem se mohl přesvědčit, že oficiální verze je jen pouhou zástěrkou, která odvádí pozornost od mezinárodních elit, které prahnou po vládě nad národy. 

Toho dne jsem zrovna seděl na kraji lesa a velice dobře se bavil olizováním klobouků muchomůrek červených, když v tom se za mnou zčistajasna zjevil sám Ježíš. Předstoupil přede mne a já ostýchavě sklopil zrak.

„Danieli," pravil Ježíš. „Co tady kurva děláš?"

Semkl jsem pevně víčka s nadějí, že neuvidím-li já Ježíše, neuvidí ani on mě. S touto lstí jsem však slavil jen poloviční úspěch.

„Danieli, snažíš se zde uniknout realitě, a přitom ji ani neznáš. Podej mi ruku a já ti odhalím skrytá tajemství tohoto světa," řekl Ježíš a natáhnul ke mně svoji paži. Jeho dlaň byla hřejivá a naplňovala mě pocitem bezpečí. „Pojď, chlapče, a vylez mi na záda."

„Pevně se drž," přikázal Ježíš, když jsem se pohodlně usadil na jeho zádech. Zničehonic začal od jeho sandálů stoupat kouř a vyšlehly plameny. V tu ránu jsme se odlepili od země a stoupali vzhůru k výškám. Proud vzduchu mi bičoval tváře a během pár sekund jsme byli vysoko nad zemí. Taková to byla rychlost. Odvážil jsem se podívat za sebe a s údivem jsem zpozoroval, že Země není koule, jak bylo lidem po léta vtloukáno do hlavy, nýbrž jen obyčejná placka. Zamotala se mi hlava. Vše kolem mne bledlo a já cítil, jak mě opouští vědomí. Hlava mi klesla mezi Ježíšovi lopatky.

Když se mi vrátilo vědomí, konstatoval jsem, že jsem usazen v měkkém a pohodlném křesle. Otevřel jsem oči a usoudil, že jsem na palubě nějakého letadla. Po mé pravici bylo okénko, ze kterého jsem viděl zem daleko pod sebou, ale nebyl jsem schopen určit, kde přesně se letadlo nachází. Po mé levici seděl výstředně oblečený muž. Měl černé boty na vysokém podpatku, kožené kalhoty a rozhalenou košili. Na krku měl nespočet zlatých řetízků a na prstech ruky zlaté prsteny. Husté prošedivělé vlasy měl napomádované a vyčesané dozadu. Na očích měl velké sluneční brýle.

„Dobrý den," pozdravil jsem jej.

„Nazdar bejby," opětoval mi pozdrav. „Jak ti říkají?"

„Hajzle. A vám?"

„Hajzl? Hezké jméno. Já jsem King. Král rokenrolu, rozumíš?"

„Vy jste Elvis?" vydechnul jsem.

„Si piš, bejby,"

„Vypadáte velice dobře na někoho, kdo je přes čtyřicet let po smrti," vysekl jsem králi poklonu.

Hlasitě se rozesmál a přitom se plácal do kolen. Když se dost nasmál a otřel si slzy, řekl: „Já a po smrti? Nesmíš věřit všemu co se píše."

Pokýval jsem hlavou. „Zprávy o vaší smrti byly značně přehnané. Pane Presley, proč jsme na palubě letadla a kam vlastně letíme?"

Pevně se mi zadíval do očí a výstražně pozvedl ukazovák pravé ruky, který byl osazen mohutným prstenem. „Tak zaprvé, soudruhu Presley, a zadruhé letíme do New Yorku."

„Vy jste komunista?"

„Si piš, bejby. Proč myslíš, že mě CIA odlifrovala do Argentiny? Jednoho dne si takhle sedím na verandě v Gracelandu a popíjím citronádu a najednou mi u baráku přistanou černé helikoptéry, ze kterých se vynořili zakuklenci. Nemohl jsem nic dělat. Izolovali mě v Argentině mimo civilizaci v nějakém domorodém kmeni. Pak naaranžovali moji smrt."

„A to jen proto, že jste komunista?"

Soudruh Presley povzdechl. „Jo, přišli na to, že v mých písních jsou skrytá poselství. Znáš Love me tender? To je píseň pojednávající o vroucí a magické soudružské lásce. A balada Only you? Ta je oslavou kolektivní práce."

„Proč vás ale rovnou nezabili?" zeptal jsem se.

„Protože ze mě chtěli dostat informace o lidech, kteří jsou napojeni na komunistické podsvětí v Americe. Já ale nikdy nic neřekl."

Můj zrak upoutala postava shrbené stařenky v ortopedické obuvi, která se pravděpodobně vracela z toalety na své místo. Při každém kroku se pevně opřela o svoji hůl. Měla šedivé vlasy vyčesané do drdolu, umělé zuby a její mohutná ňadra spadala až ke gumě od tepláků. Zazubila se na soudruha Preslyho a řekla: „Ach, Darling, dlouho jsme se neviděli."

„Co je to za starou brécu?" zeptal jsem se, když nás stařenka minula.

„Přeci Marilyn Monroe," řekl soudruh Presley.

„Pane bože," zhrozil jsem se. „Copak její smrt byla také jen fingovaná? Oni jí také dostali? Jak?"

„Si piš. Je to smutný příběh o lásce, zradě a pomstě. Jak jistě víš, Marilyn byla milenkou prezidenta Kennedyho. Ona ho skutečně milovala, věřila, že by si jí mohl pojmout za svoji ženu, ale on měl v úmyslu se jen bavit. Milenka na sex a nic víc. Ten blázen jí však při milování vykecal i ty nejpřísněji tajné informace. Dokonce si to s ní jednou rozdal i v oblasti 51 mezi troskami mimozemských lodí. Ona věděla úplně všechno. O mimozemšťanech, o Vietnamu, o Zátoce sviní, o neuskutečněném přistání na Měsíci..."

„Počkat," zvolal jsem. „Přistání na Měsíci proběhlo přeci dávno po smrti Marilyn?"

„Ale s přípravou filmu se začalo již dávno předtím. Skutečné přistání na Měsíci nikdy v plánu nebylo."

„Takže Američané na Měsíci nebyli?"

„Chlapče, Američané zabloudí i cestou do Kanady. Jak bys je chtěl dostat na Měsíc? Celé to jakoby přistání se točilo v Sonorské poušti. Vidíš támhle toho plešatého pána?" zeptal se soudruh Elvis a ukázal přes uličku mezi sedadly. „Tak to je režisér. Ale zpátky k Marilyn. Ona se považovala za bohyni. Celá Amerika, potažmo celý svět jí ležel u nohou. A pak jí zradil ten, ke kterému chovala bezmeznou důvěru. JFK, prezident Kennedy. Vykašlal se na ní. Hodně pak chlastala a brala prášky. Zdálo se, že by mohla najít útěchu v náruči Kennedyho bratra Roberta. I ten jí zradil. Marilyn byla úplně na dně. Neovládala se a protože věděla příliš mnoho, byla rizikem pro americkou vládu. Naplánovala obří tiskovou konferenci, kde chtěla všechno říct, ale dva dny před onou konferencí přiletěly černé helikoptéry. Nějaký agent před ní postavil na stůl nábojnici a řekl jí, že má na výběr. Život za život. Že prý ta kulka skončí buď v její hlavě a nebo v hlavě jejího největšího nepřítele a zároveň člověka, kterého nejvíce milovala. Rok na to v Dallasu ochutnala slastný pocit pomsty."

„Marilyn Monroe spáchala atentát na prezidenta Kennedyho?" vydechl jsem.

„Černé helikoptéry odvezly Marilyn na Aljašku. Její mrtvé tělo bylo ve skutečnosti tělo nějaké šlapky, která si vydělávala obrovské peníze tím, že byla Marilyn podobná. Měla fakt hodně zákazníků. Marilyn získala novou identitu a jméno Monroe přestalo existovat. Rok na to byla převezena do Dallasu, kde s odstřelovací puškou stanula na travnatém vršku. Byla to naprosto dokonalá akce. Všechny ty spekulace, kdo stál za vraždou JFK, jestli Osvald, CIA, Rusové, Kubánci... Koho by napadlo, že to udělala rok mrtvá herečka? Dokonalé. Po akci skončila Marilyn opět na Aljašce, na totálně odlehlým místě. Ale živá." 

„Zní to šíleně," řekl jsem.

„Ano, ale to neznamená, že to není pravda," odvětil soudruh Presley.

Vážně jsem pokýval hlavou. „Je paradoxní," řekl jsem, „že právě teď sedí Marilyn v letadle, které bude přistávat na Kennedyho letišti."

Soudruh Elvis se na mě zmateně podíval a pravil: „Tohle letadlo ale v New Yorku přistávat nebude."

Povytáhl jsem obočí. „Říkal jste, že letíme do New Yorku."

„To ano, ale přistávat nebudeme. Míříme do věží Světového obchodního centra."

„Pane bože proč?"

„Během několika posledních měsíců nechala americká vláda navozit do obou budov WTC citlivé a přísně tajné materiály. Výzkum a vývoj viru HIV, materiály z fingovaného přistání na měsíci, vražda JFK a podobně. Celých sedm pater pak zabírají dokumenty týkající se Chemtrails, jako výroba jedovaté směsi, její použití a letové trasy. To vše bude zničeno."

„Do takové akce by muselo být zapojeno obrovské množství lidí."

„Ano, ti už tam jsou také. Mezi padesátým a šedesátým paterem," pravil soudruh Presley. 

„Ale co vy, Marilyn a pan režisér? A co vlastně já?" zeptal jsem se s hrůzou v očích.

„Jsme nežádoucí osoby. Celá posádka letadla je tvořena takovými lidmi. Například první tři řady tohoto letadla jsou obsazena lidmi, kteří úmyslně vypustili z laboratoří do světa AIDS. Za nimi jsou pak zaměstnanci a výzkumníci z HAARP. S rozvojem internetu a nástupem lidí se selským rozumem by jsme byli zanedlouho odhaleni. Dnes lidé cestují i do velice exotických míst. Netrvalo by dlouho, a byl bych nalezen i v Argentinské divočině."

„Nechce se tomu věřit," řekl jsem. „Světové obchodní centrum bylo zničeno pro zahlazení stop, posádkou, která je tvořena soudruhem Elvisem, Marilyn Monroe a dalšími nechtěnými lidmi. To je prostě šílené."

„Ano, ale to není všechno. Díky atentátu bude mít Amerika pádný důvod pro invazi na Blízký východ, čímž celý region destabilizuje, zajistí si ropná pole a nažene tamní obyvatele do náruče Evropy, kterou tím rozklíží a oslabí." 

„Jaká šílená mysl mohla stvořit tak hrůzný zločin?" zeptal jsem se.

„No přece Soros," odvětil soudruh Presley.

„Žiďák jeden," sykl jsem.

„On není žid. Je to Reptilián. Stejně jako například anglická královna. Mnoho lidí, kteří tvoří takzvanou elitu, jsou potomci tajné rasy, která již po miliony let žije v hlubinách naší Země."

„Soudruhu Presley, jaký je to svět, ve kterém žijeme?" zeptal jsem se a po tváři mi skanula slza.

„Chlapče, náš svět je jako loď, která pluje v neklidných vodách dějin. Každý by rád určoval směr lodi, ale ne všichni se mohou držet kormidla. To je jen pro vyvolené. My ostatní jsme jen ozubená kolečka systému a přijímáme tok dějin tak, jak je nám předkládán," pravil od srdce soudruh Presley a setřel slzu z mé tváře.

Vřele se na mě usmál. Přivřel jsem oči a mírně zaklonil hlavu. Moji výzvu přijal a kdesi nad Brooklynem se naše rty střetly a naše jazyky se proplétaly jako klubko rozdováděných hadů. 

Za námi se postavila Marilyn Monroe, odhodila hůl a zvolala: „Smažte to, než to budou sdílet!"