Výpečky

„Zatracená hůlka," řekl Libor polohlasně a s námahou se ohýbal pro hůl, která mu spadla, když nandaval nákup do tašky. Paní pokladní na situaci nijak nereagovala a dál načítala čárkové kódy ze zboží, které se následně hromadilo..  

.. na miniaturním pultíku a vytvářelo tak značně nestabilní kopec, který každou vteřinou směřoval ke svému zhroucení. Libor se však nenechal vyvézt z míry, a to dokonce ani tehdy, kdy paní pokladní doslova vyštěkla cenu, kterou si Libor následně ověřil na displeji, poněvadž paní pokladní, která jevila známky otravy prací, nebylo rozumět.

Obtěžkán nákupními taškami v jedné ruce a hůlkou v ruce druhé se vydal Libor k domovu. Zkontroloval čas a konstatoval, že je v mírném skluzu. Přidal tedy do kroku a na zádech pocítil první kapky potu. Dnes k němu domů přijedou na návštěvu mladí s vnoučaty, a to by tak hrálo, aby nestihl ještě doma poklidit a hlavně uvařit. Libor pro dnešní den naplánoval „eňo ňuňo" výpečky.

O návštěvách jeho syna Pavla s manželkou Lenkou a vnoučaty by se dalo v lepším případě říct, že byly sporadické. Ano, byla tu jistá pravidelnost, která se týkala především svátků, narozenin a Vánoc, ale to bylo zhruba vše. Libor chápal, že doba se v mnohém změnila, že je rychlá, hektická, ale i tak vždy litoval toho, jak moc vnoučata Petr s Lucií od poslední návštěvy vyrostla. Dnes ale konečně zase přijedou a po obědě se usadí v obýváku, kde jim Libor naservíruje chlebíčky, jednohubky a něco sladkého ke kávě, a když bude Lenka řídit, mohl by si se svým synem dát po dlouhé době i kapku něčeho ostřejšího. Nejvíc se ale těšil, až mu Petr s Lucií budou vyprávět o svém prvním dnu ve škole. Jistě budou mít zážitků na rozdávání.

Po příchodu domů rozbalil Libor všechny pochotky a naaranžoval je na mísy. Už se je chystal dát do lednice, když mu do oka padl jeden z chlebíčků. Takový ten s vejcem, šunkou a přelitý majonézou. Prostě ten nejlepší a nejnezdravější chlebíček. Tak, jeden bych si na ochutnání dát mohl, pomyslel si Libor. Dlouho nerozmýšlel, vzal chlebíček a za pochodu se do něj chystal s chutí zakousnout. Nohou však zavadil o práh, bolestivě si nakopnul palec a nos zabořil do majonézy. Vajíčko spadlo na zem, kde na něj Libor šlápnul druhou nohou. Noha podklouzla a Libor si kecnul na zadek hned před lednici. V pádu ještě pohledem zachytil vysmátý obličej.

„Hergot" zakřičel Libor a z obličeje stíral majonézu. Pak se zadíval do vysmáteho obličeje. Chvilku seděl nehnutě, než se rozesmál také.

„Ty bys mi dala, viď?" smál se Libor. „Taková spoušť v kuchyni. Hnala bys mě smetákem. Ještě, že jsem nespadnul s celou mísou. To by měli mladí chudé pohoštění."

Na fotografii, která byla umístěna na lednici, byla Olga, Liborova žena. Fotografie tam měla stálé místo ještě před její smrtí. Tehdy však byla jen pouhou vzpomínkou. Po smrti Olgy se Libor k fotografii obracel, kdykoliv měl starosti, ale i tehdy, kdy prožíval šťastné období. Ačkoliv fotografie nikdy nepromluvila, Libor v ní mnohdy našel odpověď. Byla to právě ona fotografie, které s radostí Libor oznámil, že přijede Petr s rodinou na návštěvu. Kdybys tu tak byla s námi, pomyslel si tehdy Libor při pohledu do šťastných očí své ženy.

Na stará kolena spolu cestovali. Byli ve Španělsku, v Itálii, v Chorvatsku, tam všude s nimi byl ještě i Petr. Do Egypta už jeli sami dva. Pro dospělého syna již nebyla dovolená s rodiči příliš atraktivní. Nakonec se Libor s Olgou shodli, že nejkrásnější dovolenou prožili na Šumavě. Hory zapadané sněhem, těžké výšlapy na běžkách, silná horká polévka, která dodala sil do dalšího boje s mrazivým počasím, svěží a tak čistý vzduch. Večery, kdy zalezlí pod peřinou popíjeli sklenku červeného vína a choulili se k sobě jako před tolika lety.

V poslední den dovolené na Šumavě si vzal Libor fotoaparát a vyfotil Olgu před zasněženým svahem. Vzduchem poletoval sníh. Jedna vločka se Olze zachytila na řasách, kde se pomalu rozpustila a na fotografii se pak třpytila jako hvězdička. Libor pak Olze říkal, že má jiskru v oku. Dlouho se pak objali a slíbili si, že za rok se na stejné místo vrátí.

V létě Olze diagnostikovali rakovinu žaludku. Bojovala statečně, ale marně. Ztrácela se před očima a trpěla silnými bolestmi. Snažila se na sobě nedát nic znát, ovšem zevnitř byla doslova zžírána. Stejně tak Libor byl navenek silný, ale pohled na jeho trpící ženu, která se pomalu stávala stínem, jej vnitřně rval na kusy.

Nemoc mezi nimi postavila zeď. Byť si byli stále nablízku, nebyli schopni pohlédnout druhému do tváře. Libor se nedokázal smířit s tím, že nemůže své ženě jakkoli pomoci a Olga zase nechtěla, aby trpěl i Libor. Občas mu navrhla, aby zašel za svými kamarády, se kterými předtím hrával karty v oblíbené hospůdce. A Libor vždycky řekl, že na chvilku by snad zajít mohl. Z domova však nikdy nezamířil do hospůdky, nýbrž do nedalekého parku, kde si sedl na lavičku a ve snaze uspořádat si myšlenky hleděl nepřítomně před sebe.

Po pohřbu jej mladí navštěvovali poměrně často, ale postupem času se intervaly návštěv prodlužovaly, až se z nich staly výjimečné události. A právě proto si Libor dal vždycky tak záležet na pohoštění.

Vstal z podlahy, uklidil nepořádek po chebíčkové katastrofě a dal se do přípravy výpečků. Nakrájel maso na kostky, cibuli a česnek. Pekáč vymazal sádlem a vše do něj naskládal. Netrvalo dlouho a celý byt byl provoněn českou klasikou. Zelí bublalo na plotně a zanedlouho se k němu přidají i poctivé bramborové knedlíky. Sem tam Libor nahlédnul do trouby, a když viděl, jak maso postupně mění barvu z růžové do zlatova upečené, jak se z bůčku škvaří sádlo a vše se mísí v dokonalou šťávu, s uspokojením konstatoval, že se dílo daří.

Hotovo! Libor se tetelil nad dokonale vypečeným masem s bůčkem a sám sebe pochválil. Tohle budou ty nejlepší výpečky, jaké kdy udělal. Obrátil se k fotografii a opětoval své ženě úsměv.

Zazvonil telefon. Že by už mladí byli na cestě? pomyslel si Libor. Přijal hovor a chvilku poslouchal, pak zase chvilku hovořil. Odložil telefon a vrátil se do kuchyně. Šel k lednici a řekl: „Tak mladí dneska nepřijedou, něco jim do toho vlezlo."

Poklidil kuchyňskou linku, maso přikryl a vrátil do již vychladlé trouby, knedlíky nechal na lince, jen je zakryl utěrkou a zelí vložil do lednice.

„Zajdu na karty," řekl zklamaně a šel se oblékat. Na odchodu si vzal svoji hůl a vyšoural se ze dveří. Zamířil do parku.