Jak jsem zničil AZ kvíz

Jednoho chmurného večera, sešla se naše rodina nad prázdným stolem v námi nelegálně obývané sklepní kóji jednoho panelového domu, aby dala hlavy dohromady a poradila si s tíživou finanční situací, do které nás uvedl otec.

Otec, jinak velice zkušený kasař, se jednoho dne sešel se svým kamarádem z Bor, který po delší době opět nasával vzduch svobody. Padli si do náruče, když se spatřili. Slovo dalo slovo a už je jejich kroky vedly do špinavé špeluňky u hlavního vlakového nádraží, kde se odjakživa scházejí podobně smýšlející lidé, kteří našeho tatínka vždy vítají hlasitým burácením a mlácením půllitry do stolů. Hospodský nestačil nosit nově natočená piva, která jen sotva mohla uhasit žízeň dvou znovu nalezených kamarádů. Však také při počítání útraty musel využít kalkulačky, kterou mu následně tatínek při odchodu nenápadně sebral.

„Ó jé," pravil tatínek na ulici před nádražím, když marně po kapsách hledal nějakou tu korunu. „Vše jsem propil."

„Však my si umíme poradit," zazubil se kamarád a z útrob špinavého kabátu vykouklo páčidlo.

Páčidlo se zarylo do vytipovaných dveří. Dveře vrzaly a suché třísky odletovaly na zem. Alkoholem potemnělou mysl mohlo jen sotva napadnout, že se vkrádají do policejní stanice. A takhle snadno se v týhle zemi dostane člověk za katr.

V potemnělé sklepní kóji s námi zasedl i rodinný přítel, pan doktor Kýblbauer, který se pravidelně během otcovi nepřítomnosti a mnohdy i během jeho přítomnosti stará o naší maminku. Pravda, o doktorátu pana Kýblbauera panovaly jisté pochyby, zvlášťe pak u soudu, ale pro nás to vždy byl a bude jedině pan doktor. Byť nevíme čeho. Ale hlavní je, že mu to nesmírně pálí, a že je mazaný jak dildo staré ženy, a tak nás vůbec nepřekvapilo, když pravil:

„Věděl bych, jak snadno přijít k penězům."

„Já už na ulici nejdu!" rozhněvala se nejstarší sestra a dala zavdat synáčkovi z prsu. Šťastlivec, pomyslel jsem si, ten má co do huby.

„Kdepak, jsou i jiné cesty," nenechal se doktor Kýblbauer vyvést z rovnováhy. „Teď jsou velice moderní všelijaké ty televizní soutěže. Kdybychom mezi námi vybrali toho nejchytřejšího a přihlásili ho například do takového AZ kvízu, co běží na ČT, měli bychom šanci vydělat snadno nějakou tu korunu."

„Přihlásíme tam vás, pane doktore."

„Bohužel," povzdechl si pan doktor, „já se na veřejnosti nemohu ukazovat, jak jistě dobře víte."

Smutně jsme pokývali hlavami nad nespravedlivě smutným osudem doktora Kýblbauera.

„No nic," prolomil hradbu mlčení. „Co kdybychom přihlásili tadyhle mladýho?" a ukázal při tom na mě. A protože se nikomu jinému nechtělo, a protože podle pana doktora by fakt, že neumím psát, neměl být překážkou, rozhodl jsem se, že se obětuji a pojedu do toho Brna vydělat nějakou tu kačku já.

Doktor za mě vyplnil přihlášku a podal ji na poště. Pak již nezbývalo než čekat, jaká bude odpověď. A skutečně, zanedlouho k nám do sklepa zavítal pošťák, který se vždycky tak nějak podivně ošívá a nikdy nepřijme pozvání na vodu ze sudu a podal mi dopis, ve kterém bylo pozvání do brněnského studia na natáčení AZ kvízu.

K vlaku, mířícímu na tu velikou Moravu mě doprovázela celá rodina. Dokonce i doktor si obstaral jakýsi umělý plnovous a brýle s čirým sklem a byl tak k nepoznání. Mávali a mávali, když se vlak rozjížděl a vůbec je netrápilo, že vlak směřuje na Domažlice, tedy na zcela opačnou stranu republiky.

Po mnoha peripetiích, kdy jsem musel ve zcela neznámých městech přesedat, abych konečně kdesi za Budějovicema natrefil na správný vlak, za který jsem neplatil, stejně jako za ty ostatní ne, poněvadž jízda na střeše je prý zdarma, jsem vystoupil na brněnském hlavním nádraží. Odtud jsem zamířil do čtvrti, která nese název Bronx. Hezká, pomyslel jsem si při vykračování ulicemi této čtvrti. Taková útulná, udržovaná a přátelská. Lepší, jak u nás ve sklepě. Sice ne o moc, ale nějak takhle vypadá můj vysněný domov. Třeba si na něj vydělám v soutěži, řekl jsem si a přidal do kroku.

Televizní studio na mě působilo velice okázalým dojmem, takový dost luxusní sklep, dalo by se říct. Nějaký pán mě po legitimování zavedl do salónku, kde již čekali další soutěžící. Byl tam i jeden, který se frajersky opíral o stůl, pokuřoval cigaretu a tvářil se navýsost přezíravě. Oblečený byl do vysokých kovbojských bot s ostrou špičkou a kožených kalhot s třásněmi. Na sobě pak měl, představte si to, hned sedm triček s logem AZ kvízu. U tohoto muže se tvořil hlouček posluchačů a já se mezi ně přidal zrovna když onen kovboj potáhl rozvážně z ručně umotané cigarety a mezi vydechováním kouře pravil:

„Jó, to bylo v osmadevadesátym. To jsem si na bankomatu vytočil dva a půl tácu," na to si odplivl na zem. „To byly zlatý časy."

„Pane jo, tolika peněz," vydechl někdo z napjatých posluchačů.

„A to si vemte," pravil kovboj a mával cigaretou, "že tehdy ještě nebyly ty podělaný prémie!"

Tu do salónku vstoupila ázetkvízová diva, paní Eva, která nás pořadem provázela, poněvadž Aleš se prý pěkně zbořil. Je až s podivem, jak mladistvě a neuvěřitelně sympaticky vypadá paní Eva i po stopadesáti letech moderování pořadu. Hezky nás uvítala a pak nás vyzvala k losování soutěžních dvojic. Já si vylosoval pana Karla, což byl onen muž v kovbojském, který si s paní Evou již dokonce tykal.

Následně jsme byli s panem Karlem odvedeni do soutěžní místnosti a ocitli jsme se v záři reflektorů. Paní Eva se na mě mila usmála a zeptala se: „Kde pracujete, pane Danieli?"

„To už hrajeme?" zpanikařil jsem.

„Ale ne," řekla chvatně paní Eva. „To je jen takové seznámení."

„Aha. No já vlastně moc nepracuju. Já spíš zaměstnávám."

„Takže živnostník. A koho zaměstnáváte? V jaké oblasti?"

„Tak různě. Sociálku, policii, exekutory."

Paní Eva se zasmála a řekla, že jsem vtipálek, což jsem dost dobře nepochopil. Pak přesunula pozornost na pana Karla, o kterém prohlásila, že už je v soutěži po čtyřicáté osmé. Pan Karel nám na sebe prozradil, že je jádrovým fyzikem či co, že má čtyři vysoké školy, sedmnáct vnoučat, zahrádku a kýlu. I na něj se paní Eva hezky zazubila a pak řekla: „Jako první vybírá pan Daniel."

„Kůň na há šest," řekl jsem.

„To není šachovnice, pane Danieli," zasmála se paní Eva a pan Karel protočil oči v sloup, čímž mě pěkně namíchl.

„Tak tedy BINGO!" zvolal jsem a vysloužil si tak napomenutí za zdržování hry. Následně mi byly znovu vysvětleny pravidla a já si po dlouhých minutách vybral políčko třináct, pod kterým se ukrývalo písmeno K.

„Leze leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze, co je to?" zašvitořila líbezným hlasem paní Eva a já na ní mohl oči nechat.

Čas ubíhal a já přemýšlel. Nakonec jsem odpověděl: „To musí být Kardaš! Jistě, Dezider Kardaš od nás ze vchodu. On chodí po Plzni s kárkou a neustále leze a leze po železe. Však už si na něj kolikrát počíhali."

„Bohužel, to není správná odpověď. Má zájem Karel?"

„Ano, je to klíč," řekl kovboj Karel a tvářil se přitom, jakoby ho snad na takovou otázku obtěžovalo odpovídat.

„Správně, políčko je vaše a opět vybírá pan Daniel," pravila paní Eva a už se tolik nesmála.

Pod čtrnáctkou se ukrývala písmena Č Ž Č a paní Eva mě vyzvala, abych vyjmenoval barvy, kterou jsou na vlajce Belgie. Bohužel s odpovědí černá, žlutá a čirá jsem neuspěl a políčka se opět zmocnil soupeř, a když jsem následně za vynálezce periodické tabulky prvků označil místo Dmitrije Mendělejeva doktora Mengeleho, začala mít paní Eva v oku podivný tik.

Pod jedničkou se ukrývalo písmeno A a paní Eva mi opatrně položila otázku, ve které se ptala na nějakej symbol lásky či co.

„No, nevím, symbol lásky, tak třeba se pletu, ale snad by to mohl být anál?" zkusil jsem, načež paní Eva bouchla do stolu a začala si něco tiše mumlat. Pan Karel se pochopitelně chytnul příležitosti a správně odpověděl Amorek. Rozhodl jsem se použít lsti a přihlásil jsem se:

„Prosím, pan Karel opisuje!"

Paní Eva se chytla za hlavu a křičela: „Tady se přeci opisovat nedá! Vybírejte dál!"

„Zásah, potopená,"

To už bylo moc i na milou paní Evu, která řekla, že se na to může zvysoka víte co, načež sáhla pod stůl a z kabelky vytáhla již rozpitou vodku a notně si zavdala.

„Co já tady proboha dělám? Co tady dělám? Já jsem přece snila o kariéře, o vlastní talkshow. Já chtěla točit filmy, tančit, zpívat. Místo toho tady pořád dokola, den co den, poslouchám nějaký debilní ch jako Chrudoš, u jako undatra! Kdo to kdy slyšel, nějaký Chrudoš? A vždyť je to přece Ondatra! Bože můj, každej den se tady přetvařovat a bavit se s takovejma idiotama, jako je tenhle" křičela paní Eva a ukázala směrem k nám, načež se sesunula u svého stolečku na zem, kde dále upíjela vodky z lahve.

„Paní Evo, prosím vás, to už by stačilo," řekl jsem. „Pan Karel je sice svůj, ale to ještě neznamená, že jej můžete nazývat idiotem."

„Táhněte všichni k čertu! Já končím! Na tohle já nemám sílu. To už radši půjdu někam za kasu," pokračovala paní Eva. Zanedlouho se do studia dostavili nějací její kolegové, kteří již značně opilou paní Evu podepírali a odváděli kamsi do zákulisí. Nám řekli, že natáčení se ruší, a že máme jít domů.

„Vy jste to teda pěkně vymňouknul," řekl jsem panu Karlovi na odchodu a vydal se s nepořízenou zpět na nádraží.

Opět jsem procházel Bronxem a smutně jsem si povzdechnul, že bydlení v této lokalitě je pro mne nadále nedosažitelnou metou. Po návratu do Plzně jsem se o svůj zážitek z natáčení podělil s rodinou a doktor Kýblbauer mě konejšil, že takových pořádu je ještě mnoho, a že není třeba po jednom nezdaru házet flintu do žita.

Po emoční bouři a opilecké eskapádě paní Evy byl pořad AZ kvíz na nějakou dobu stažen z televizních obrazovek. Když se pak následně vrátil, uváděla jej stejná dvojice moderátorů, jen se teď představovali jako Aleš a Eva Zbořilovi.