Jak mě řidič MHD připravil o práci

Našel jsem si novou práci, do které bych býval dojížděl autobusem MHD. Mojí velikou výhodou bylo to, že zastávka pro tento bus stojí jen kousek od mého domova. Nevýhodou pak to, že zastávka je na znamení, což bylo kamenem úrazu...

V pondělí jsem si to hezky nakráčel na zastávku. Byl jsem maličko nervózní. To víte, nové zaměstnání, noví kolegové a samozřejmě i nové kolegyně, ale těch prý na šachtě zas tolik není. Díky cedulce na peróně jsem pochopil, že musím dát řidiči znamení, jinak zastávku projede a na mě se vykálí. A to už jsem zahlédl autobus, jak vyjíždí ze zatáčky a rychle se ke mě přibližuje. Vyčkal jsem momentu, kdy byl řidič tak blízko, aby mne viděl, a pak jsem na něj, na znamení, jedním okem mrknul. Šofér ten den asi vstal z postele špatnou nohou, možná rovnou spadl na hubu. Zastávku projel bez jediného náznaku zpomalení a já se jen smutně nadýchal prachu a výfukových zplodin. Další autobus měl jet až za dlouho, takže do práce jsem nakonec nešel.

V tentýž den večer, když jsem v hospodě s kamarády zapíjel můj první den v nové práci, jsem se jim zmínil o mém problému s autobusem. Myslím, že to byl Kadel, kdo řekl, že znamení se řidiči dává zdviženou rukou.

V úterý jsem si to hezky nakráčel na zastávku. Byl jsem celkem nervózní, ale utěšoval jsem se, že dneska již všechno klapne. Jakmile jsem v zatáčce zahlédl autobus, neváhal jsem, postavil se do pozoru tak, až mi paty cvakly o sebe, vypnul prsa a zdvihl před sebe pravici, zhruba do úrovně očí. Šofér zastavil doslova na místě. Že vystoupí z vozu, to jsem nečekal a řekl jsem mu, že žádná zavazadla s sebou nemám, a že mi tedy pomáhat nemusí. Jeho však nezajímala moje bagáž, jako spíš já sám. Popadnul moji ještě stále zdviženou pravici a začal mi ji lámat v zápěstí a přitom na mne řval, že jeho babička byla na nějakým chemickým táboře, a že se zabývala plyny nebo co. Prostě totální magor. Ten den jsem do práce nešel, měl jsem pochroumanou ruku. Večer jsem v hospodě poslal Kadla do prdele.

Ve středu jsem si to hezky nakráčel na zastávku již o hodinu dřív. Nanosil jsem hromadu dříví a z domova jsem si přinesl deku, abych mohl dávat kouřové signály a řidič měl tak šanci mě zaregistrovat již dávno před příjezdem. Bohužel, těsně před příjezdem autobusu jsem se nadýchal kouře a udělalo se mi tak mdlo, že jsem nebyl schopen hromadné přepravy. V tomhle stavu jsem do práce nešel, musel jsem si dát panáka, abych se trošku spravil.

Ve čtvrtek jsem si to hezky nakráčel na zastávku a nešel jsem sám, jelikož jsem s sebou táhl na řemínku přivázané jehňátko. Na zastávce jsem na zem křídou nakreslil znamení satana. Jakmile se v zatáčce objevil autobus, já, na znamení zájmu o využití hromadné přepravy, jsem jehňátko podříznul. Autobus zastavil opět na místě, ale tentokrát nevystoupil jen řidič, ale rovnou celé osazenstvo. Začali mne nahánět po ulicích a řvali, že jsem tyran a patřím za mříže. Nakonec se mi podařilo uniknout a rychle jsem zapadl do hospody, abych zahnal žízeň vyvolanou úprkem. Ten den jsem do práce nemohl, bál jsem se opustit lokál.

V pátek jsem hezky zůstal ležet v posteli. Volali z práce, že už chodit nemusím. Ptal jsem se jich, jestli si uvědomují, že jsem tam vlastně ani jednou nebyl, ale odmítli se se mnou bavit. Taková nespravedlnost, řekl jsem si a šel to zapít do hospody. Co jiného s prodlouženým víkendem.