V pondělí jsem si to hezky nakráčel na zastávku. Byl jsem maličko nervózní. To víte, nové zaměstnání, noví kolegové a samozřejmě i nové kolegyně, ale těch prý na šachtě zas tolik není. Díky cedulce na peróně jsem pochopil, že musím dát řidiči znamení, jinak zastávku projede a na mě se vykálí. A to už jsem zahlédl autobus, jak vyjíždí ze zatáčky a rychle se ke mě přibližuje. Vyčkal jsem momentu, kdy byl řidič tak blízko, aby mne viděl, a pak jsem na něj, na znamení, jedním okem mrknul. Šofér ten den asi vstal z postele špatnou nohou, možná rovnou spadl na hubu. Zastávku projel bez jediného náznaku zpomalení a já se jen smutně nadýchal prachu a výfukových zplodin. Další autobus měl jet až za dlouho, takže do práce jsem nakonec nešel.
V tentýž den večer, když jsem v hospodě s kamarády zapíjel můj první den v nové práci, jsem se jim zmínil o mém problému s autobusem. Myslím, že to byl Kadel, kdo řekl, že znamení se řidiči dává zdviženou rukou.
V úterý jsem si to hezky nakráčel na zastávku. Byl jsem celkem nervózní, ale utěšoval jsem se, že dneska již všechno klapne. Jakmile jsem v zatáčce zahlédl autobus, neváhal jsem, postavil se do pozoru tak, až mi paty cvakly o sebe, vypnul prsa a zdvihl před sebe pravici, zhruba do úrovně očí. Šofér zastavil doslova na místě. Že vystoupí z vozu, to jsem nečekal a řekl jsem mu, že žádná zavazadla s sebou nemám, a že mi tedy pomáhat nemusí. Jeho však nezajímala moje bagáž, jako spíš já sám. Popadnul moji ještě stále zdviženou pravici a začal mi ji lámat v zápěstí a přitom na mne řval, že jeho babička byla na nějakým chemickým táboře, a že se zabývala plyny nebo co. Prostě totální magor. Ten den jsem do práce nešel, měl jsem pochroumanou ruku. Večer jsem v hospodě poslal Kadla do prdele.
Ve středu jsem si to hezky nakráčel na zastávku již o hodinu dřív. Nanosil jsem hromadu dříví a z domova jsem si přinesl deku, abych mohl dávat kouřové signály a řidič měl tak šanci mě zaregistrovat již dávno před příjezdem. Bohužel, těsně před příjezdem autobusu jsem se nadýchal kouře a udělalo se mi tak mdlo, že jsem nebyl schopen hromadné přepravy. V tomhle stavu jsem do práce nešel, musel jsem si dát panáka, abych se trošku spravil.
Ve čtvrtek jsem si to hezky nakráčel na zastávku a nešel jsem sám, jelikož jsem s sebou táhl na řemínku přivázané jehňátko. Na zastávce jsem na zem křídou nakreslil znamení satana. Jakmile se v zatáčce objevil autobus, já, na znamení zájmu o využití hromadné přepravy, jsem jehňátko podříznul. Autobus zastavil opět na místě, ale tentokrát nevystoupil jen řidič, ale rovnou celé osazenstvo. Začali mne nahánět po ulicích a řvali, že jsem tyran a patřím za mříže. Nakonec se mi podařilo uniknout a rychle jsem zapadl do hospody, abych zahnal žízeň vyvolanou úprkem. Ten den jsem do práce nemohl, bál jsem se opustit lokál.
V pátek jsem hezky zůstal ležet v posteli. Volali z práce, že už chodit nemusím. Ptal jsem se jich, jestli si uvědomují, že jsem tam vlastně ani jednou nebyl, ale odmítli se se mnou bavit. Taková nespravedlnost, řekl jsem si a šel to zapít do hospody. Co jiného s prodlouženým víkendem.