Horkého letního dne stál muž v nejlepších letech na kraji jezu a vystavoval svému okolí svalnatou a hustým porostem zarostlou hruď. Tím okolím je myšlena skupinka děvčat, která si prozpěvovala a vila věnce na druhém břehu.
Tím mladým mužem byl můj budoucí dědeček a na protějším břehu, ve stínu starého mlýna, seděla ve skupince děvčat má budoucí babička. Mezi zpívajícími dívkami byla má babička nejstarší, a již si dobře všimla statného chlapíka s vypracovanou a řádně ochlupenou hrudí. Spatřila ho tam již předešlého dne a ve skrytu duše doufala, že ho tam spatří i dnes. Ačkoliv si to nechtěla připustit, její pohled neustále směřoval přes řeku. Vystavuje se tam jako lev, i s tou jeho hřívou, pomyslela si.
I právě ona byla středem zájmu mého dědečka. Ač dospělý muž, neměl dědeček odvahu překročit řeku a udělat tak první krok k jejich seznámení. Kdyby tak byla sama, ale takhle ve skupině... Ostych bránil dědečkovi k navázání kontaktu, ale to zná asi každý.
Skupinka děvčat se zvedla a vydala se směrem do lesa. Dědeček chtěl již své snahy zanechat, když v tom se jedna z dívek od skupinky odtrhla a zamířila k jezu. Byla to ona a dědečkovi vyschlo v krku, když spatřil, že si dívka kasá sukni a pomaličku noří své nohy do studené vody ubíhající přes jez. Její chodidla si pomaličku nacházela cestu proudem a rozstřikovala přitom drobné kapičky vody, které se ve svitu letního slunce třpytily jako jiskry.
Toho léta bylo vody dost a proud na jezu byl silný. Dívka byla vysílená, když dorazila na druhý břeh. Ten silný mladík jí nabídl ruku a ona se jí zachytila a nechala se na břeh vytáhnout. Přitom musela pustit svoji sukni, která se zmáčela vodou. Ve druhé ruce třímala hrneček. Klečela u mládencových nohou a aniž by cokoliv řekla, podala mu hrneček, který přetékal čerstvě natrhanými borůvkami. Ochutnal, pak ji pomohl postavit se na nohy a dlouze se jí zadíval do očí pohledem, při kterém tají ledy. Chytli se za ruce a aby se skryli zvědavým pohledům z druhého břehu, schovali se do vysoké trávy, kde dlouho seděli, pojídali borůvek a povídali si. Tu si dívenka, zmožená bojem se silným proudem a vyčerpaná přímým sluncem, v trávě lehla na záda, založila si ruce pod hlavu, čímž odhalila bílé paže, sledujíc modré nebe přimhouřila oříškové oči a do jemného letního vánku zašeptala: "Jsem jen tvá,". A tam, ve vysoké trávě, na břehu řeky Mže...
No, alespoň takhle nám to dědeček za dlouhých večerů vypravoval, ale babička měla jinou verzi tohoto příběhu. Tvrdila, že dědečka poprvé spatřila v brzkých ranních hodinách na vesnické tancovačce. Dědeček, vášnivý tanečník, byl tancem již tak zmožen, že nemohl bez cizí pomoci ani stát. Nikomu se tehdy nechtělo dědečka odvádět domů, zábava byla v plném proudu. Ta mladá holčina, s oříškovýma očima, se však nabídla, že toho mladého frajírka domů odvede a on, do té doby neosedlaný mustang, zkrotl jako beránek a nechal se vést. No, a když už byla před barákem...
Dnes již můžeme v rodinném kruhu jen vášnivě debatovat, jak se to tehdy událo. Zmínění aktéři se k tomu více nevyjádří. Já se klaním k té dědečkově verzi. Ne snad, že bych babičce nevěřil, ale ta dědečkova má něco do sebe.
Jako vášnivý rybář trávím mnoho času na březích vod. Mám svá oblíbená místa a mé úplně nejoblíbenější je u jezu na řece Mži. Občas, po dědečkově vzoru, vystavuji svoji hruď na obdiv, ale zatím bez úspěchu. Na vině je zřejmě absence svalové hmoty. Též chybí hustý porost a moje ochlupení se tak skládá z pouhých tří zakroucených chlupů. Nic nepomáhá ani jejich solidní délka, která sahá až do úrovně pasu. Jakoby to dívky odpuzovalo. A když jsme u těch dívek, ono jich vlastně ani mnoho v mé přítomnosti není. Příčinou jest, že na protějším břehu se nenachází starý mlýn, nýbrž nová čistička vod a jak jistě sami uznáte, na takovém místě se skupinka věncovijících dívek hledá dost těžko.
