Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dobrá sezóna

28. 04. 2017 8:12:11
Můj dědeček měl v životě dvě vášně - ženy a ryby. První zálibu v něm zdařile tlumila babička, o tu druhou ho postupně připravoval zvyšující se věk, až nakonec nechal svoji výbavu bez zájmu ležet v koutě na chatě.

Přitom chata stojí na břehu přehrady, což k rybolovu svádí, ale dědeček neměl v lásce lov, při kterém rybář vysedává na břehu a celý den čeká na záběr. On měl raději aktivní lov, kdy s lehkým proutkem v ruce obcházel břehy, a když nalezl zajímavé místo, kde čekal pěknou rybu, zastavil se a párkrát nahodil. Když mu žádný predátor po jeho třpytce nevystartoval, pokračoval v cestě dál, dokud nenašel další hezké místo. Takto nachodil za den i několik kilometrů, což s přibývajícím věkem bylo stále obtížnější. Třpytky si vyráběl sám v dílničce na chatě, a že byly kvalitní, o tom svědčí i to, že o ně byl zájem i mezi ostatními chataři a rybáři, kteří se na večer scházeli v hospůdce U bizona, kam dědeček rád zavítal. Za pivo nikdy neplatil, stačilo rozdat pár třpytek a vděční rybáři ho pohostili.

Vše se změnilo, když babička zemřela. Nečekaná smrt dědečka zasáhla naplno, což se pak projevovalo i na jeho chování. Jeho jedinou radostí pak byla již jen chata, na kterou ale zanedlouho také zanevřel. V tomto nešťastném období panoval v rybářském sportu boom a do našich krajů proudilo ve velkém množství zboží z Anglie, Finska, ze Švédska či Francie. O nějaké laciné, po domácku vyráběné cetky ztratili rybáři zájem, protože v každém sebemenším obchodě dostali zaručeně nejúčinější nástrahy, na které se chytají trofejní štiky, candáti a podobně. Jednou takhle dědeček seděl U bizona, kde se rybáři navzájem chvástali, kdo nakoupil lepší vybavení, když k němu přišel hodný soused Špetlík a vzal si od něho pár třpytek, výměnou za pár orosenejch. Když se pan Špetlík po nějaké době loučil a odcházel z hospůdky domů, zůstaly na stole, mezi vylitým pivem a popelem z cigaret, ležet ony třpytky. Dědeček si je vzal zpátky, zaplatil svých pár piv a na chatu přestal jezdit úplně.

Dlouhý čas trávil zavřený ve svém městském bytě, seděl u okna a vyhlížel Smrť. Často jsme ho navštěvovali, ale příjemné chvilky to tedy opravdu nebyly. Každé Vánoce nám nezapomenul sdělit, že toto jsou zcela jistě jeho poslední, že už se dalších nedožije. A řekl nám to i o těch dalších a dalších... Jednoho dne se však nechal slyšet, že by přeci jen ještě jednou naposled chtěl zajet na chatu a trávit tam léto. Toho jsem se okamžitě chytnul já a začal jsem ihned s plánováním. Dědeček už totiž neměl řidičák, potřeboval tedy minimálně jednoho člověka, který by jel s ním.

A tak jsme jednoho letního dne dorazili k přehradě na chatu. Myslel jsem, že dědečkovi pobyt v milované přírodě prospěje, ale nebylo tomu tak. Každý svůj pohyb komentoval slovy, že ho už všechno bolí, a že by se na všechno nejraději vyprdl, což mi, zcela upřímě, začalo lézt po pár dnech krkem. V jeden den bylo třeba posekat trávník, tak jsem se do toho pustil, ačkoliv slunce vydatně pálilo. Asi právě proto jsem se po práci vyčerpaně svalil do zahradního křesla. Během odpočinku jsem koutkem oka zahlédl dědečka, jak vycházel z chaty. V ruce držel rybářský prut a na konci vlasce se houpala jedna z jeho slavných třpytek. Zeptal jsem se ho kam jde, což je jedna z nejdebilnějších otázek, kterou můžete položit člověku s prutem v ruce. Navrhl jsem, že půjdu na ryby s dědečkem, ale ten řekl, že si mám odpočinout, a že bude za chvilku zpátky. Položil jsem se zpátky do křesla, a ani nevím jak, ale usnul jsem.

Probudilo mě zatřesení mým tělem. S úlekem jsem otevřel oči a spatřil dědečkův obličej, který ke mě promluvil: "Vstávej! Máme práci!". Rozespale jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že kolem křesla, ve kterém jsem chrněl, stojí asi dvacet lidí a něco si vášnivě povídali. Následoval jsem dědečka do dílny a snažil se zjistit, co se stalo. Jeden z cizích lidí mi začal vysvětlovat, že můj dědeček je po dlouhé době první člověk, který ulovil rybu, že do té doby byla přehrada považována za mrtvou vodu. Další člověk mi začal vysvětlovat, že to nebyla jen jedna ryba, ale rovnou tři pořádné štiky během tří pokusů, a že to nemůže být náhoda. "Nevykecávej se a pojď," řekl mi dědeček a jeho ruka mě vtáhla do dílny.

Začali jsme s výrobou třpytek a zanedlouho si již první čekatelé odnášeli své blyštivé kovy k vodě, kde je navazovali na udici a házeli do vody. Nevím přesně, co se v tu chvíli mimo dílnu odehrávalo, ale z venku k nám doléhal hlasitý ryk. Když nám na dveře začali lidé bušit a křičeli cosi o zázraku, šel jsem se tam podívat. V životě jsem nic podobného neviděl. V řadě stálo několik rybářů a každý, kdo měl nástrahu ve vodě, zdolával rybu. A každý další, kdo se přidal, stejně tak. Na každý pokus se ulovila ryba. Voda, do té doby mrtvá, jakoby vařila nad těly bojovných ryb. A zprávy se šířily rychle.

Zájemců neustále přibývalo. Od rána do večera jsme měli na zahradě zástup lidí, a když některý rybář přišel v souboji se silnějším dravcem o nástrahu, okamžitě upaloval, aby se zařadil opět na konec fronty. U bizona se povídalo, že dědek Tomáš dává do těch nástrah kus svý duše, a když jsme se večer stavěli na pivo, vstávali chataři od svých stolů a nabízeli nám svá místa. A sousedu Špetlíkovi jsme dali přede všemi pět třpytek jen tak od cesty, protože jak už jsem říkal, byl fakt hodný a vždycky to myslel dobře.

Za pár dní nebyl v okruhu tří kilometrů člověk, který by neměl třpytku "vod starýho Tomáše". My v dílně jsme se nezastavili a na víkendy jsme dokonce povolali i mého bratra. Dědeček neskutečně ožil. Kmital ze strany na stranu a neustále odbíhal k vodě, kde pozoroval úspěch jeho nástrah. Někdy bylo až bizarní pozorovat sotva pětiletého Pepíka, jak s udicí uvázanou k utržené větvi zdolává skoro metrovou štiku, ale takhle to prostě bylo. A každá další ryba byla větší, než ta předchozí. A jak to tak šlo den za dnem, ani jsme si nevšimli, že venku na stromech listí zežloutlo, a že o slovo se přihlásil podzim. Chatařů začalo ubývat a sezóna se nachýlila. Nezbývalo, než sbalit věci a přemístit se opět do města.

Dobrá nálada však dědečkovi vydržela i do zimy a následující Vánoce byly nejlepší za posledních několik let. Místo obvyklého naříkání nám dědeček ukazoval nákresy nových typů třpytek. Měl i dokonce tajné, ale za to zaručené vylepšováky a nemohl se dočkat další rybářské sezóny. Byly to jeho poslední Vánoce a jara se již nedožil.

Po nějakém čase jsem se vydal na chatu. Je třeba to tam udržovat. Při procházce kolem břehu jsem natrefil na jediného rybáře, nikde v dohledu žádný další nebyl. Dědečkovi třpytky již byly dávno někde pod hladinou, zamotány v kořenech či potopených větvích a rybářům nezbylo, než se vrátit k výrobkům zahraničních továren. Zeptal jsem se toho jediného rybáře, zda ryby berou, ale ten mi jen znuděně oznámil, že letos tu ještě žádnou rybu neviděl, a že tahle voda je mrtvá. "Čemu se smějete?" zeptal se mě, když viděl úsměv na mé tváři.

"Ale, jen mě napadla taková hezká pohádka, kterou bych mohl vyprávět třeba vnoučatům, kdybych je tedy někdy měl," řekl jsem mu.

"A nechcete jí říct mě? Stejně to nebere."

"Tak dobrá, poslouchejte!" vyzval jsem ho a posadil se na pařez. "Můj dědeček měl v životě dvě vášně.....

Autor: Daniel Tomáš | pátek 28.4.2017 8:12 | karma článku: 31.51 | přečteno: 1372x

Další články blogera

Daniel Tomáš

Těžká křivda

Tak jsem si minulý týden zašel na pivko s kamarádem Jardou, se kterým jsem dlouhých devět let navštěvoval základní školu a později i jeden semestr vysoké školy, než mi bylo doporučeno, abych se akademické půdě obloukem vyhýbal...

20.10.2017 v 8:43 | Karma článku: 26.07 | Přečteno: 1958 | Diskuse

Daniel Tomáš

Prázdniny u babičky s výhledem do budoucnosti

Ve sluncem zalitém poledni se jistý děda Škubánek pohodlně usadil na zápraží své chaloupky a pár mocnými potahy ze své elektronické dýmky naplnil okolí hustým kouřem spáleného propylenglykolu s melounovým aromatem.

6.10.2017 v 7:52 | Karma článku: 24.91 | Přečteno: 1265 | Diskuse

Daniel Tomáš

Jak jsme unesli nevěstu

Jistě se všichni shodneme, že vstup do svazku manželského je posvátným dnem v životě lidském. Je to první a asi i nejdůležitější krok na cestě k rozvodu. Krok, který ze dvou milujících bytostí vytvoří krvelačné bestie.

22.9.2017 v 9:23 | Karma článku: 18.30 | Přečteno: 650 | Diskuse

Daniel Tomáš

Vzdávám se působení ve fotbalové reprezentaci ČR

Nošení dresu se lvíčkem na prsou považuji za jednu z největších ctí, které se může člověku v naší zemi dostat. Skutečně těžko se této pocty vzdává dobrovolně. Já však, i přes můj stále produktivní věk, tak činím.

15.9.2017 v 8:13 | Karma článku: 33.16 | Přečteno: 2717 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Dita Jarošová

Duchové dýní

Nastává nám čas oranžových dýní, dušiček a jiných tajemných potvůrek. Halloween slavíme zkrátka s nadšením, s nímž nás obchodní řetězce chystají dlouhou dobu napřed. Tak jako omyl někde letos nabízeli v regálech svíce školákům...

23.10.2017 v 20:58 | Karma článku: 5.30 | Přečteno: 91 | Diskuse

Jaroslav Kvapil

Dívka a koláč

Tato povídka mě napadla, když jsem byl jednou nucen snídat mimo domov v jedné kavárně nějakého nákupního centra a vzpomněl si na fotku dívky s koláčem, kterou jsem nedávno viděl.

23.10.2017 v 13:44 | Karma článku: 11.94 | Přečteno: 327 | Diskuse

Marcela Valouchová

Dveře

Dům jí poskytoval vše, co potřebovala. Byl tu nespočet dveří a za nimi místnosti, které mohla používat ke své libosti. Ráno si oblíbila salonek ve svěží zelené barvě. Bylo zde plno rostlin a některé z nich kvetly.

23.10.2017 v 7:20 | Karma článku: 3.85 | Přečteno: 103 | Diskuse

Filip Rychly

Satori v Podolí

Na plavecký stadion v Podolí docházím více či méně pravidelně již sedmnáct let. Za tu dobu se tam toho moc nezměnilo - nové šatní skříňky, místo kovových zámků čipy, z restaurace s výhledem na plavecký bazén posilovna.

23.10.2017 v 0:18 | Karma článku: 6.44 | Přečteno: 164 | Diskuse

Vojtěch Fišera

V rukojeti

Aarskogův-Scottův syndrom je vzácné onemocnění, u kterého dochází k narušení vývoje některých částí lidského těla. třeba abnormální vzhled, oči daleko od sebe, divný nos,krátký krk, malý vzrůst, vlastně to ani nesouvisí s článkem.

22.10.2017 v 11:07 | Karma článku: 7.69 | Přečteno: 134 | Diskuse
VIP
Počet článků 93 Celková karma 25.79 Průměrná čtenost 1604

Jsem velekrál skladu v maličké firmě. Mám jen jediného podřízeného, a ani ten mne neposlouchá.. Dvakrát jsem neúspěšně studoval VŠ, tak jsem se dal na dráhu dělníka. Jsem pánem ještěrky a vozím palety z bodu A do bodu B, a když je frmol, tak i do bodu C, ale v žádném případě do bodu D.. Mám rád sport, pivo, rybařinu, pivo, dobré jídlo, přítelkyni, pivo, četbu, Bory, bory, skaliny, řeky, lučiny, českou hymnu, vychlazenou Plzeň a tak různě....

 



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.