Dobrá sezóna
Přitom chata stojí na břehu přehrady, což k rybolovu svádí, ale dědeček neměl v lásce lov, při kterém rybář vysedává na břehu a celý den čeká na záběr. On měl raději aktivní lov, kdy s lehkým proutkem v ruce obcházel břehy, a když nalezl zajímavé místo, kde čekal pěknou rybu, zastavil se a párkrát nahodil. Když mu žádný predátor po jeho třpytce nevystartoval, pokračoval v cestě dál, dokud nenašel další hezké místo. Takto nachodil za den i několik kilometrů, což s přibývajícím věkem bylo stále obtížnější. Třpytky si vyráběl sám v dílničce na chatě, a že byly kvalitní, o tom svědčí i to, že o ně byl zájem i mezi ostatními chataři a rybáři, kteří se na večer scházeli v hospůdce U bizona, kam dědeček rád zavítal. Za pivo nikdy neplatil, stačilo rozdat pár třpytek a vděční rybáři ho pohostili.
Vše se změnilo, když babička zemřela. Nečekaná smrt dědečka zasáhla naplno, což se pak projevovalo i na jeho chování. Jeho jedinou radostí pak byla již jen chata, na kterou ale zanedlouho také zanevřel. V tomto nešťastném období panoval v rybářském sportu boom a do našich krajů proudilo ve velkém množství zboží z Anglie, Finska, ze Švédska či Francie. O nějaké laciné, po domácku vyráběné cetky ztratili rybáři zájem, protože v každém sebemenším obchodě dostali zaručeně nejúčinější nástrahy, na které se chytají trofejní štiky, candáti a podobně. Jednou takhle dědeček seděl U bizona, kde se rybáři navzájem chvástali, kdo nakoupil lepší vybavení, když k němu přišel hodný soused Špetlík a vzal si od něho pár třpytek, výměnou za pár orosenejch. Když se pan Špetlík po nějaké době loučil a odcházel z hospůdky domů, zůstaly na stole, mezi vylitým pivem a popelem z cigaret, ležet ony třpytky. Dědeček si je vzal zpátky, zaplatil svých pár piv a na chatu přestal jezdit úplně.
Dlouhý čas trávil zavřený ve svém městském bytě, seděl u okna a vyhlížel Smrť. Často jsme ho navštěvovali, ale příjemné chvilky to tedy opravdu nebyly. Každé Vánoce nám nezapomenul sdělit, že toto jsou zcela jistě jeho poslední, že už se dalších nedožije. A řekl nám to i o těch dalších a dalších... Jednoho dne se však nechal slyšet, že by přeci jen ještě jednou naposled chtěl zajet na chatu a trávit tam léto. Toho jsem se okamžitě chytnul já a začal jsem ihned s plánováním. Dědeček už totiž neměl řidičák, potřeboval tedy minimálně jednoho člověka, který by jel s ním.
A tak jsme jednoho letního dne dorazili k přehradě na chatu. Myslel jsem, že dědečkovi pobyt v milované přírodě prospěje, ale nebylo tomu tak. Každý svůj pohyb komentoval slovy, že ho už všechno bolí, a že by se na všechno nejraději vyprdl, což mi, zcela upřímě, začalo lézt po pár dnech krkem. V jeden den bylo třeba posekat trávník, tak jsem se do toho pustil, ačkoliv slunce vydatně pálilo. Asi právě proto jsem se po práci vyčerpaně svalil do zahradního křesla. Během odpočinku jsem koutkem oka zahlédl dědečka, jak vycházel z chaty. V ruce držel rybářský prut a na konci vlasce se houpala jedna z jeho slavných třpytek. Zeptal jsem se ho kam jde, což je jedna z nejdebilnějších otázek, kterou můžete položit člověku s prutem v ruce. Navrhl jsem, že půjdu na ryby s dědečkem, ale ten řekl, že si mám odpočinout, a že bude za chvilku zpátky. Položil jsem se zpátky do křesla, a ani nevím jak, ale usnul jsem.
Probudilo mě zatřesení mým tělem. S úlekem jsem otevřel oči a spatřil dědečkův obličej, který ke mě promluvil: "Vstávej! Máme práci!". Rozespale jsem se rozhlédl kolem sebe a zjistil, že kolem křesla, ve kterém jsem chrněl, stojí asi dvacet lidí a něco si vášnivě povídali. Následoval jsem dědečka do dílny a snažil se zjistit, co se stalo. Jeden z cizích lidí mi začal vysvětlovat, že můj dědeček je po dlouhé době první člověk, který ulovil rybu, že do té doby byla přehrada považována za mrtvou vodu. Další člověk mi začal vysvětlovat, že to nebyla jen jedna ryba, ale rovnou tři pořádné štiky během tří pokusů, a že to nemůže být náhoda. "Nevykecávej se a pojď," řekl mi dědeček a jeho ruka mě vtáhla do dílny.
Začali jsme s výrobou třpytek a zanedlouho si již první čekatelé odnášeli své blyštivé kovy k vodě, kde je navazovali na udici a házeli do vody. Nevím přesně, co se v tu chvíli mimo dílnu odehrávalo, ale z venku k nám doléhal hlasitý ryk. Když nám na dveře začali lidé bušit a křičeli cosi o zázraku, šel jsem se tam podívat. V životě jsem nic podobného neviděl. V řadě stálo několik rybářů a každý, kdo měl nástrahu ve vodě, zdolával rybu. A každý další, kdo se přidal, stejně tak. Na každý pokus se ulovila ryba. Voda, do té doby mrtvá, jakoby vařila nad těly bojovných ryb. A zprávy se šířily rychle.
Zájemců neustále přibývalo. Od rána do večera jsme měli na zahradě zástup lidí, a když některý rybář přišel v souboji se silnějším dravcem o nástrahu, okamžitě upaloval, aby se zařadil opět na konec fronty. U bizona se povídalo, že dědek Tomáš dává do těch nástrah kus svý duše, a když jsme se večer stavěli na pivo, vstávali chataři od svých stolů a nabízeli nám svá místa. A sousedu Špetlíkovi jsme dali přede všemi pět třpytek jen tak od cesty, protože jak už jsem říkal, byl fakt hodný a vždycky to myslel dobře.
Za pár dní nebyl v okruhu tří kilometrů člověk, který by neměl třpytku "vod starýho Tomáše". My v dílně jsme se nezastavili a na víkendy jsme dokonce povolali i mého bratra. Dědeček neskutečně ožil. Kmital ze strany na stranu a neustále odbíhal k vodě, kde pozoroval úspěch jeho nástrah. Někdy bylo až bizarní pozorovat sotva pětiletého Pepíka, jak s udicí uvázanou k utržené větvi zdolává skoro metrovou štiku, ale takhle to prostě bylo. A každá další ryba byla větší, než ta předchozí. A jak to tak šlo den za dnem, ani jsme si nevšimli, že venku na stromech listí zežloutlo, a že o slovo se přihlásil podzim. Chatařů začalo ubývat a sezóna se nachýlila. Nezbývalo, než sbalit věci a přemístit se opět do města.
Dobrá nálada však dědečkovi vydržela i do zimy a následující Vánoce byly nejlepší za posledních několik let. Místo obvyklého naříkání nám dědeček ukazoval nákresy nových typů třpytek. Měl i dokonce tajné, ale za to zaručené vylepšováky a nemohl se dočkat další rybářské sezóny. Byly to jeho poslední Vánoce a jara se již nedožil.
Po nějakém čase jsem se vydal na chatu. Je třeba to tam udržovat. Při procházce kolem břehu jsem natrefil na jediného rybáře, nikde v dohledu žádný další nebyl. Dědečkovi třpytky již byly dávno někde pod hladinou, zamotány v kořenech či potopených větvích a rybářům nezbylo, než se vrátit k výrobkům zahraničních továren. Zeptal jsem se toho jediného rybáře, zda ryby berou, ale ten mi jen znuděně oznámil, že letos tu ještě žádnou rybu neviděl, a že tahle voda je mrtvá. "Čemu se smějete?" zeptal se mě, když viděl úsměv na mé tváři.
"Ale, jen mě napadla taková hezká pohádka, kterou bych mohl vyprávět třeba vnoučatům, kdybych je tedy někdy měl," řekl jsem mu.
"A nechcete jí říct mě? Stejně to nebere."
"Tak dobrá, poslouchejte!" vyzval jsem ho a posadil se na pařez. "Můj dědeček měl v životě dvě vášně.....
Daniel Tomáš
Proč píšu knihu
Ona taková kniha, to není nějaká lecjaká věc. Mnohdy si jí lidé vůbec neváží, natož aby se jí svěřovali a rovnou jí hází do ohně. Jo, byli i takoví lidé. Ale pak sami shořeli. Na to bacha.
Daniel Tomáš
Mravenčí doktor odchází od soudu s podmínkou
Připomeňme si sled událostí případu, který otřásl naší republikou a o kterém slyšel snad úplně každý člověk v zemi. Na ostře sledovaný případ, který byl dnes završen vynesením rozsudku, jako první upozornil básník Jozef Kožíšek.
Daniel Tomáš
Braničtí rytíři
Dle starých pověstí českých, ukrývá se v katakombách pod branickým pivovarem mocné vlastenecké vojsko, které je připraveno v hodině temna vyjet na pomoc nepříteli národa českého.
Daniel Tomáš
Než rasistou, to radši vrahem bys bejt chtěl
Narazil jsem v minulém týdnu na dva zvláštní články. V jednom je hlavní postavou člověk, který před deseti lety v soukromé konverzaci použil rasistickou metaforu a nyní je bez práce. V druhém článku je pak člověk, který před...
Daniel Tomáš
Zahrajeme si na trenéra
Jste trenérem týmu, který usiluje o postup do Ligy mistrů. Z prvního zápasu si přivezete dvougólové manko a v domácím prostředí tak musíte minimálně vstřelit tři branky a žádnou nedostat, abyste se vyhnuli prodloužení a ...
Daniel Tomáš
Skvrna
Linda se celou noc převalovala v posteli. Návaly horka střídala zimnice a bolest břicha na pohodě také nepřidala. Ráno ji bylo o něco lépe a když jí teploměr ukázal normální tělesnou teplotu, opláchla se a vydala se do práce.
Daniel Tomáš
Však zítra je také den
Horké polední paprsky slunce těžce dopadaly na zahrádku malého, ovšem za to velice malebného domku. Anna se svojí maminkou zrovna plely záhony. Práce to byla těžká a nepříjemná, ale zároveň i dosti nezbytná.
Daniel Tomáš
Muž se stromem
Bedřich Svátek byl starý a v tuto chvíli i velice, ale opravdu velice rozzlobený muž. Za plotem, ohraničující jeho pozemek, již postával početný dav, v čele se starostou obce a vzadu se členy místního sboru dobrovolných hasičů.
Daniel Tomáš
Dobrý den
Jednou časně z rána, stál jsem ve společných prostorách pátého patra našeho panelového domu a vyčkával na příjezd výtahu, který sestupoval z vyšších pater, aby mi usnadnil cestu do zaměstnání.
Daniel Tomáš
Výkřik ženy
Svého času jsem se ucházel o velice atraktivní a vysoce inteligentní dívku. Takže smrtící kombinace. Navíc měla zálibu v umění, zvláště pak v tom současném, což není zrovna má parketa.
Daniel Tomáš
Na konci tunelu
Také jste někdy přemýšleli nad tím, co asi znamená to magické bílé světlo na konci tunelu, o kterém mluví ti, kteří se jednou nohou octli v hrobě, rozmysleli si to a vrátili se mezi živé?
Daniel Tomáš
Jak jsem zničil AZ kvíz
Jednoho chmurného večera, sešla se naše rodina nad prázdným stolem v námi nelegálně obývané sklepní kóji jednoho panelového domu, aby dala hlavy dohromady a poradila si s tíživou finanční situací, do které nás uvedl otec.
Daniel Tomáš
První kontakt
Jak si představuji první kontakt s mimozemskou civilizací? Rozhodl jsem se takový výjev nakreslit, ačkoliv kreslit věru neumím...
Daniel Tomáš
Jak jsem opět opravil video
Je celkem paradoxní, že je můj dědeček pravděpodobně jeden z posledních, ne-li poslední, člověk v Plzni a možná v celém kraji, který má dodnes doma videopřehrávač a za celých dvacet let se jej nenaučil obsluhovat.
Daniel Tomáš
Výpečky
„Zatracená hůlka," řekl Libor polohlasně a s námahou se ohýbal pro hůl, která mu spadla, když nandaval nákup do tašky. Paní pokladní na situaci nijak nereagovala a dál načítala čárkové kódy ze zboží, které se následně hromadilo..
Daniel Tomáš
Invaze
Starý barman ledabyle otíral ještě starší pult v ponuře osvětleném baru, do kterého před třiceti lety nastoupil na krátkodobou brigádu, jen než si najde něco lepšího. Problém je, že něco lepšího nemusí nutně hledat zrovna vás.
Daniel Tomáš
S covidem pod košem
Ke covidu se již vyjádřil kde kdo. Experti, kteří se nikdy neshodnou, politici, zubaři, herci, zpěváci, sportovci, pán, co nám do práce vozí obědy... Ještě jsem však nezaznamenal vyjádření nějakého skladníka. Vezmu to tedy na sebe
Daniel Tomáš
My všichni rouškou povinní
V ranní ospalosti jsem ledabyle ukusoval krajíc chleba pomazaný zavařeninou a pročítal denní tisk. Zaujala mne zpráva z dalekého Ruska, kde se jedna místní fabrika rozhodla vyrábět roušky z porcelánu.
Daniel Tomáš
Dobrý skutek
Stalo se jedné horké letní noci, že jistý Jindřich Krůta, toho času povoláním kočí, vynesl z hořícího sirotčince na dvacet dětí a sám vážná zranění při tom utrpěl.
Daniel Tomáš
Kašlete na sochy, sázejte stromy
Hromada bronzu či jiného materiálu uplácaná do podoby, která připomíná, v případě Věry Špinarové dosti vzdáleně, osobu, která již nežije. Navíc vděčný cíl městských opeřenců.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
- Počet článků 146
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1520x
Tady mi můžete anonymně nadávat:
danieltomas08@post.cz