Jednoho dne moji rodiče usoudili, že jsem zparchantělý městský synek, a že bude nejlepší, když letošní prázdniny budu trávit na venkově, na koňském a farmářském táboře.
Já však dost hlasitě protestoval a rozhodně jsem se nehodlal vzdát myšlenek na mořské vlny olizující písečné pláže. "To mě vážně pošlete na prázdniny do pracovního tábora?" ptal jsem se jich. Došlo to dokonce tak daleko, že jsem doma držel protestní hladovku, což nakonec obměkčilo srdce rodičů, především matčino. Začátkem prázdnin mi pak rodiče oznámili, že na tábor tedy nepojedu, a že si místo toho uděláme společný výlet a zajdeme si na zmrzlinu. Maminka mi na cestu sbalila prádlo na celý měsíc a jelo se.
Byla to bouda! Na žádnou zmrzlinu se vůbec nejelo, místo toho jsme zaparkovali kdesi v divočině. Všude kolem nás byly jen ohrady a nějaké stodoly. Do výše vyskládané balíky sena a mezitím se pásla roztodivná zvířata, které jsem znal jen z televize. Z dálky k nám přicházel podivně oblečený pán. Měl na sobě zablácené a bůh ví proč gumové boty, špinavé montérky a kostkovanou košili. Představil se nám jako pan Přecechtěl, vedoucí tábora. Využil jsem chvilku nepozornosti, kdy se pán zapovídal s mými rodiči a vyškrábal jsem se do koruny poblíž rostoucího stromu, který jsem odmítal opustit. Maminka se o mě strachovala, ale pan Přecechtěl jí uklidnil a řekl jí, ať se nebojí, že prý zrovna s chlapci a děvčaty nacvičuje střelbu ze vzduchovek, a že jistě brzy slezu dolů.
Zanedlouho se pod stromem sešlo na dvacet ozbrojených chlapců a mezi nimi i pár dívek. Dovolím si tvrdit, že jsem se držel opravdu dost statečně, a to i tehdy, kdy střely svištěly jen těsně kolem mých uší. Dokonce jsem snesl i jednu trefu na břicho a jednu do oblasti hýždí. Štíply, to jo, ale nic, co by mě donutilo opustit strategicky výhodné místo. To jen do chvíle, než si vzduchovku nabila Sabina Vysavačová a přesnou ranou na můj krk mi pomohla slézt ze stromu, za což večer u táborového ohně převzala diplom. Dopadl jsem na znak ke kořenům stromu a pokoušel se obnovit správnou funkci dýchacího ústrojí, když ke mně přistoupil pan Přecechtěl, podal mi ruku a řekl: "Tak tě tady mezi námi srdečně vítám!". Rodiče mi popřáli, abych si hezky užil prázdniny, sedli do auta a odjeli k moři.
Zpočátku se mi nedařilo zapadnout do kolektivu. Na práci kolem farmy jsem byl neumětel a ke koním mě raději ani nepouštěli. Všichni mi dávali najevo, že jsem práce se štítící měšťák a dokonce se mezi sebou vsázeli, jak dlouho bude trvat, než se nervově zhroutím. Jen pan Přecechtěl byl na mě hodný a jednoho dne mne vzal kolem ramen a řekl mi, že mu nemusím pořád říkat pane Přecechtěl, že mu klidně můžu říkat pane Mistr a poslal mě kydat hnůj. Jezdil jsem s plně naloženým kolečkem sem a tam a byl jsem rozhodnut, že tábor za tmy opustím. Jenže... Po práci jsme samozřejmě měli i nějaký ten čas volna a odpočinku, a protože letní slunce vydatně pálilo, chodili jsme se koupat k nedalekému rybníku, a tam si jednoho dne odložila Sabina vrchní díl plavek a já ten den přehodnotil pořadí mých priorit. Sabina patřila mezi pracovitá a vyvinutá děvčata, a dokonce měla i splněný traktorový kurz. Rozhodl jsem se tedy, že ji zaujmu svojí pracovitostí a svůj chystaný útěk jsem odložil k ledu.
Bydleli jsme ve stanech pro dvě osoby, kde nás spalo osm. Od toho dne, kdy jsem Sabinu spatřil tak, jak jí pánbůh stvořil, jen o pár let později, jsem byl vždy první, kdo ráno ze stanu vylezl. Dokonce jsem chodil budit kohouta, aby zakokrhal. Než se ze stanů vycourali ostatní, měl už jsem navezenou pěknou hromádku hnoje. Kolečko se prakticky nezastavilo. Mého úsilí a pracovitosti si jako první všiml pan Mistr, který za mnou jednoho dne přišel a oznámil mi, že jsem se zlepšil, a že budu od nynějška vykonávat novou práci. Ptal jsem se, co bude s hnojem, ale pan Mistr řekl, že to přeci může dělat nějaký jiný blbec. A šli jsme do kravína.
Tam mě pan Mistr seznámil s principem dojení, což jsem zpočátku považoval za dobytčí porno, ale když jsem zjistil, že kravské vemínko je příjemně teplé a jemné na omak, dal jsem se do práce. Nosil jsem si plechový kýbl od jedné krávy ke druhé a postupoval tak celou řadou, až jsem se dostal k poslední kravičce, a ta vám měla jen jedno, docela maličké vemínko. No, co se dá dělat, pomyslel jsem si a dal si do pusy stéblo trávy, jako to mají správní farmáři. "Neboj se holka, i na tebe se dostane," řekl jsem a poplácal krávu po boku. Ze začátku to šlo poměrně obtížně a kráva nesouhlasně mručela, ale postupem času, jak se vemínko zvětšovalo a nabývalo na objemu, se přeci jen pracovalo lépe. Jen ta kráva se neustále vrtěla a chvilkami se mi zdálo, že jí to žádné potěšení nedělá. Zaujat prací jsem si nevšiml, že se ke mně nebezpečně natočila. Pak už si jen pamatuji, že jsem proletěl přes celý kravín a dopadl k nohám mistra a táborníků, kterým zadával novou práci. Těsně za mnou dopadl s břinkotem i můj kyblík. Pan Mistr se chytil za hlavu a zakřičel: "Pane bože! Ten idiot podojil bejka!". A pak najednou někdo zhasnul světla.
Na ošetřovně jsem strávil pět dní. Jak už jsem říkal, pan Mistr byl moc hodný, a proto mě chodil pravidelně navštěvovat a neustále mne nechával podepisovat různá lejstra. Vždycky se nakonec nechal ujistit, že si incident s býkem necháme pro sebe, že by to mé rodiče mohlo zbytečně vylekat, kdyby se dozvěděli o tom přeraženém nose. Dokonce se za mnou zastavila i Sabina. Chvilku jsme si povídali a já se odvážil jít s pravdou ven a řekl jsem jí, že když se to vezme kolem a kolem, tak toho býka jsem vyhonil jenom kvůli ní a kvůli jejím ňadrům. To bylo naposled, co jsem ji viděl. Prý napsala rodičům dopis, aby si pro ní urychleně přijeli. Nikdo dodnes nechápe, proč to tehdy udělala. Nakonec mě z ošetřovny propustili, což mě velice těšilo, ale největší radost jsem měl, když na mě u vchodových dveří čekalo mé kolečko. Prý se žádný jiný blbec nenašel.
