Asi se nestává příliš často, aby se člověk mohl na konci své kariéry pochlubit šestnácti tituly mistra světa. Když tak přemýšlím, vybaví se mi asi jen bratři Pospíšilové a jejich dvacet titulů mistrů světa v kolové.
Sílá a lstivý hrnčíř
Phil Taylor, který je známý pod přezdívkami The Power nebo Crafty Potter (což by měl být lstivý hrnčíř, ale nevím, jak k tomu přišel), nesoutěží v kolové, nýbrž v šipkách.
1. 1. 2018 odehrál své poslední finále šipkařského mistrovství světa, ve kterém podlehl o generaci mladšímu soupeři (Rob Cross), který se narodil v roce 1990, tedy ve stejném roce, kdy Phil Taylor získal svůj první titul mistra světa.
Phil Taylor se narodil 13. srpna 1960 v anglickém městě Stoke on Trent. Nedokončil ani střední školu a následně se živil jako dělník v továrně, kde se vyráběly keramické držáky pro toaletní papír. K šipkám se dostal až v šestadvaceti letech, kdy dostal od manželky k narozeninám terč a šipky. Šipky ho začaly bavit a začal chodit do jedné hospody, kde fungoval šipkařský klub. Hospodu provozoval Eric Bristow, což byl v té době šipkařský mistr světa. Zpozoroval u Taylora jistou míru talentu a nabídl mu, aby začal házet profesionálně. Bristow Taylorovi natolik věřil, že mu dal do začátku deset tisíc liber, aby se mohl šipkám věnovat naplno. No a na konci je těch šestnáct titulů. V roce 2010 byl Phil Taylor vyhlášen druhou největší sportovní osobností Velké Británie a stanul na jednom podiu s Davidem Beckhamem. Golfista Ian Poulter to celé označil za frašku.
Těch deset tisíc liber nebyla úplně špatná investice, uvážíme-li, že Taylor během kariéry vydělal přes 200 milionů korun. Nedostudovaný kluk co hází šipky do terče... To si člověk nevymyslí. Se ženou, která Philovi darovala k narozeninám terč, se Taylor v roce 2014 rozvedl. Dnes již bývalá žena dostala 830 tisíc liber a navrch pět domů. To by si asi tenkrát nepomyslela, když ten terč kupovala.
Většina lidí si při slově šipky asi představí takovou tu klasickou putyku, kde v rohu stojí omlácený automat, okolo kterého opilá klientela nebezpečně zabodává ostré hroty šipek. Což vlastně asi není tak daleko od pravdy. Každopádně, mistrovství světa se koná před patnácti tisícovým publikem a tito lidé dokáží vytvořit atmosféru, která hravě strčí do kapsy fotbalové zápasy naší české první ligy. No zkrátka, šipky mohou vypadat i takhle (na videu je Raymond van Barneveld "Barney" a zvlášť závěr je parádní):
Kretén
Dokonce i já jsem před několika lety podlehl kouzlu šipek a v jedné plzeňské hospůdce se účastnil pravidelných turnajových klání. Má kariéra měla jen krátkého trvání a byla utnuta tragickou událostí, o které se dokonce rozepsaly i místní deníky, ale i tak jsem si vysloužil přezdívku a pověst, jenž mě předcházela. Na naše utkání nechodilo příliš početné publikum. Dejme tomu třicet lidí včetně uklízeček a včetně těch, kteří nevěnovali pozornost šipkám, nýbrž jen akoholu. I tak v sále panovalo dusno a hmatatelné napětí. Mnohdy se i ozval potlesk.
Já vždy věnoval velkou pozornost technice a přípravě. Dlouhým zkoumáním a testováním jsem nakonec dospěl k závěru, že nejlépe házím po druhém pivu. Po třetím to ještě šlo a čtvrté pak bylo onou hranicí. Po šestém jsem již nevěděl, který ze dvou terčů je ten skutečný a po dalším pivě jsem již nevěděl, kde jsem.
Ke konci mé slibně se rozvíjející kariéry a k té tragické události došlo právě na jednom takovém turnaji. Probojoval jsem se do finále, ve kterém se mým soupeřem stal dobře známý Joska "Buchar" Jedlička. Hrálo se na tři vítězné sety, přičemž první dva vyhrál suveréně Buchar. Nezbývalo, než zbytek zápasu opanovat a pokusit se tak o malý zázrak. Diváci v sále již měli jasno a Buchar se nebránil přijímat gratulace. Buchar však netušil, že teprve dopíjím své druhé pivo.
V dalším setu jsem si ho povodil jak malýho kluka. Ve čtvrtém trošku zlobil, ale nakonec jsem ho stejně zlomil a poslal tak finále do rozhodujícího páteho setu. To už byl sál na nohou. Čišníci nestačili nosit občerstvení. Ozvalo se i skandování a já s potěšením zjistil, že v jednom rohu se dokonce utvořil můj jakýsi fanclub. S ještě větším potěšením jsem pak zaznamenal, že jde o fanclub převážně dívčí. V tom se mi zkrátka sedmdesátiletý Buchar nemohl vyrovnat.
Možná se mi z toho všeho rozklepala kolena, protože první kolo pátého setu bylo jasně v režii Buchara. Další jakbysmet a od prohry mě dělilo jen jedno jediné kolo. Prize Money byla stanovena na slušných sto padesáti korunách, ale na to jsem v tu chvíli nemyslel. Dívčí alt zanesl k mým slechům veršovaný popěvek a já v tu chvíli pochopil, že prohrát nemohu. Roznesl jsem Buchara na kopytech takovým stylem, že si pro něho musela dojít manželka.
Z reproduktorů zazněla obligátní We are the champions. Byl jsem v naprosté euforii. Přesně ta chvíle, kdy uřícený fotbalista hodí do kotle fanoušků svůj propocený dres. Ta chvíle, kdy zfetovaný bubeník hodí do davu své paličky, nebo kytarista své trsátko. Nebo houslista svůj smyčec.
Já měl jen ty šipky... A svůj nový fanclub... Tak jsem tam v tý euforii své šipky mrsknul. V tu chvíli celý sál ztichl, dokonce i Mercury dozpíval. Všichni pozorovali dívčinu, která běhale po sále se šipkou v oku a něco hlasitě vyprávěla. Ale rozumět jí vůbec nebylo... Hned za ní běžela další, která měla šipku v uchu jako náušnici.
Po tomto incidentu jsem se stáhl ze šipkařského světa a sledoval ho jen z povzdálí. Vysloužil jsem si přezdívku Kretén a můj fanclub se rozpadl. Jenže ruka svrbí... A teď, když se Lstivý hrnčíř odebral na odpočinek a uvolnil tak své místo na výsluní, mě svrbí o mnoho víc. No, asi takhle: Daniel "Kretén" Tomáš ještě neřekl své poslední slovo!
