Dobrý den. Jmenuji se Mirek Potůček a již třetím rokem jsem fotbalovým chuligánem. Mezi mé záliby patří házení dělobuchů, zapalování dýmovnic a demolování stadionu. Mým celoživotním snem je vytrhat sedačky při utkání Ligy mistrů.
Po vystudování základní devítileté školy pro zvláštní a nenadané děti jsem nastoupil do učiliště, kde jsem se vzdělával v dvouletém studijním oboru pomocného metaře, který jsem po šesti letech úspěšně absolvoval a mohl tak z rukou pana ředitele převzít výuční list.
Hned poté, co dozněly slavnostní fanfáry a já s výučním listem opouštěl budovu mé alma mater, vedly mé první kroky na úřad práce, kde jsem se přihlásil o podporu v nezaměstnanosti. To víte, v metařském odvětví byl tou dobou přetlak uchazečů a mladému chlapci bez praxe by koště nikdo nesvěřil. Místo se však uvolnilo poté, co prezident vyhlásil amnestii a nedobrovolní metaři tak přenechali košťata nám, lidem z oboru, a já se tak konečně mohl věnovat svému řemeslu.
Mým kolegou a parťákem se stal jistý Ferda Joklík, který mi během poledních přestávek, které máme od osmi do čtrnácti hodin, vyprávěl své zážitky z fotbalových stadionů. I já zavzpomínal na dobu, kdy mne na fotbalová klání brával můj otec, který po dobu celého utkání vytrvale a neúnavně vykrádal sportovcům šatny, zatímco mě nechal hlídat před vstupem do útrob tribuny. Na fotbal jsme přestali chodit, když jsem jednou na stráži usnul a tatínka lapili.
Jednoho dne mi Ferda nabídl, abych s ním zajel na ligové utkání do Brna a poznal tak na vlastní kůži, jaké to je být chuligánem v takzvaném kotli. Nabídku jsem přijal a pomyslel si, že být drsným mužem z kotle by zvýšilo mé šance pro seznámení se s opačným pohlavím. Nebudu lhát, u žen se mi lepí smůla na paty. Teplé, měkké objetí a vlahé polibky jsem nezažil již více jak dva roky, a předtím vlastně také ne.
Abych pravdu řekl, chuligánky nejsou zrovna příliš atraktivní dámy a o jejich inteligenci lze také úspěšně pochybovat, tudíž jsem se ocitl mezi svými. Po celé utkání jsme neúnavně ničili zařízení stadionu a průběh hry narušovali házením dělobuchů a dýmovnic. Zvlášť vydařený byl Ferdův hod, jehož granát přistál nedaleko rodiny s malým dítětem a po jehož explozi zbyl na místě jen pět krát pět metrů velký kráter. To jsme se nasmáli. Ferda byl vyhlášen hrdinou dne. Nicméně u dívek jsem opět nezabodoval a největším vzrušením tak pro mne bylo, když se mi úplně cizí a opilý muž otřel hýžděmi o stehno, ale možná právě to byl ten důvod, proč jsem začal na fotbal chodit pravidelně.
Když se to vezme kolem a kolem, tak já vlastně ani kolikrát nevím, s kým to naše mužstvo zrovna hraje. Podstatné je dělat co největší výtržnosti, fotbal je až na druhém místě. Někdy je to v kotli taková rotyka, že sotva registruji změnu stavu skóre, ale i tak je třeba dávat pozor. Například, když je hra nejvíce napínavá a přelévá se ze strany na stranu, když akce střídá akci a na bránu letí jedna střela za druhou, když obyčejní diváci místo klobásy zakusují nehty, nastává vhodný okamžik pro odpálení dýmovnic, čímž hru na několik dlouhých minut přerušíme. Po této pauze, kterou většinou vyplní písnička, se hráči na hřišti jen těžko vracejí do tempa a zápas tak končí nudnou podívanou.
Jak už jsem zmínil v úvodu, mým největším snem je vytrhat na stadionu sedačky při utkání Ligy mistrů. Poslechnout si před zápasem tu slavnou hymnu a pak začít s demolicí. Děsí mě však jedna věc, a to sice ta, že bychom při takovém utkání narazili na skutečné chuligány z Anglie, Ruska nebo nedej bože z Itálie, kteří by se nám vysmáli a pak nás, a to v lepším případě, zabili. Ona jedna věc je být anonymem v davu a házet dělobuchy po lidech a druhá věc je dostat nakládačku od stodvaceti kilového anglána.
Každopádně, Liga mistrů je ještě daleko, tak tedy nezbývá, než připravit dýmovnice pro další kolo domácí soutěže. Věřím, že se tam potkáme!
