Jak jsem opět opravil video

Je celkem paradoxní, že je můj dědeček pravděpodobně jeden z posledních, ne-li poslední, člověk v Plzni a možná v celém kraji, který má dodnes doma videopřehrávač a za celých dvacet let se jej nenaučil obsluhovat.

Ale od toho jsem tady já, byť jsem se narodil v době, kdy videu již potichu, za to však dosti naléhavě, zvonila hrana.

Dědeček pozval svého dlouholetého kamaráda k sobě domů. Kamarád s sebou přinesl i videokazetu, na které byl natočený nějaký veskrze zábavný pořad, který chtěli společně sledovat. Nejprve však pojedli, usadili se do obýváku, kde se již stůl prohýbal pod chlebíčky a cukrářskými výrobky. Pohodové odpoledne a přátelskou atmosféru následně dědeček ještě provonil zalitou kávou.

Dědeček s kamarádem vzpomínali na příhody, které proběhly už před mnoha lety, a které se většinou udály úplně jinak, než si pamatovali. A mnohdy se nestaly vůbec. To však na zábavě vůbec neubíralo, ba naopak.

Pak dědeček nabídnul koňak, který zakoupil před pětadvaceti lety v Bulharsku, a který podával jen při opravdu zvláštních příležitostech. Když se po okoštování oběma protočily panenky a dopadli do křesel, navrhl kamarád, že by mohli shlédnout natočený pořad.

Dědeček tedy přistoupil k videu, ale co to? Video se nějak zaseklo. Nejenže nechtělo spustit přehrávání, ono navíc odmítalo i kazetu vydat zpět. Dědeček začal mačkat všechna tlačítka na videu, což je jeho jediná metoda, jak video opravit. Kamarád nezůstal stranou a začal vytahovat z videa i z televize všechny kabely, které mu přišly pod ruku. Ale ani to nezabralo!

Nakonec dědeček pravil: „Ta tvoje hovadina mi zničila video!"

Kamarád se urazil, a protože nabyl dojmu, že se návštěva neubírá správným směrem, a že přátelská atmosféra je ta tam, vzdal se své videokazety a odešel domů, zanechaje dědečka s rozbitým videem.

A zde již nastupuji na scénu já. Domluvil jsem se s dědečkem na sobotu, protože sobotní dopoledne si bez opravení videa již ani nedovedu představit. Přijel jsem a dědeček mě hned chvatně vedl do obýváku, kde již čekal pacient. Začal jsem tím, že jsem otevřel dvířka videa, abych se podíval, jak tam ta kazeta asi uvízla. No, a tím jsem také skončil.

„Dědo," povídám, „vždyť tam žádná kazeta není!"

„To není možný!"

„No opravdu, podívej," řekl jsem a vzal první kazetu, kterou jsem měl po ruce a vložil ji do videa. Kazeta sama zajela dovnitř a po chvilce se na obrazovce objevil jakýsi pořad.

„Hernajs," pravil dědeček. „Že bysme tam tu kazetu zapomněli dát?"

„Nejspíš," řekl jsem. „Měl by ses kamarádovi omluvit."

Dědeček tuto výzvu chvilku zvažoval a nakonec pravil: „Ať si nasere!" a podal mi kávu.