Co je to za kecy?

Fotbal, to je sice krásná hra, krásný sport, ale o úspěchu či neúspěchu rozhoduje pouze náhoda a štěstí...

Alespoň to tedy vyplývá ze slov hráčů a trenérů, když hodnotí právě skončené utkání. Zástupci poraženého týmu Vám sdělí, že jim chyběla troška toho fotbalového štěstíčka, kdežto zástupci vítězného týmu Vám s úsměvem na rtech prozradí, že šli celý zápas štěstíčku naproti.

Říkám si, jestli bych se mohl takhle v práci vymlouvat i já. "Šéfe, sorry, rozsekal jsem zboží za sto tisíc. Chyběla mi troška skladnického štěstíčka." Šéf by mne nejspíš poslal hledat štěstí o dům dál... Ale copak já, co teprve takový doktor, který pozůstalým oznámí absenci doktorského štěstíčka při operaci. Jasně, přeháním, fotbal je přeci jen hra, ale právě proto bych uvítal, kdyby se mezi hráči nalezl alespoň jeden chlap s koulema, který předstoupí před kameru a řekne: "Prohráli jsme, ale ne pro nedostatek štěstí, ale protože si nejsme schopní nahrát míč na pět metrů, protože nám míč při zpracování nafackuje, protože nejsme schopní trefit bránu z deseti metrů, protože..."

Velice zbytečné jsou i rozhovory před utkáním. Od aktérů se totiž dozvíme, že míč je kulatý, začíná se za stavu nula nula a na každé straně nastoupí jedenáct lidí, takže šance jsou otevřené. Tohle se před zápasem nedozvědět, měl bych z toho asi pěkný guláš. Vlastně se jedná jen o takové připomenutí základních pravidel, asi jako kdyby šachista před utkáním řekl, že šachovnice je čtvercová a na každé straně se začíná se šestnácti figurkami.

Ono ale není vše chybou sportovců. Reportéři, kteří pokládají zvídavé otázky, to je kapitola sama pro sebe. Nechápu, jak je možné, že jsou reportéři po utkání tak nepřipravení. Oni tam stojí celý zápas, vybírají si s kým udělají rozhovor, mají čas na to, aby si připravili otázky, a potom k nim přijde trenér poraženého týmu a oni mu řeknou: "Hm, tak tedy, vy asi dnes spokojený nebudete, že?" Co jim na to ten trenér má říct? Ne, v pohodě, kluci si zaběhali a zakopali, sice jsme dostali nářez 3:0, ale zase nás teď čekájí příjemné dvě hodiny po dé jedničce.

"Vám dnes chybělo pět hráčů základní sestavy, bylo to znát?"

Ne, určitě nebylo, sice máme půlku týmu v prdeli a hráli za nás junioři, ale znát to nebylo...

Záměrně zde mluvím hlavně o fotbalistech. Všimli jste si někdy, jaký je rozdíl, když jsou u mikrofonu hokejisté? To se poslouchat dá, na nic se nevymlouvají a objektivně hodnotí zápas. Jsou to chlapi. A nejenom hokejisti, ale vesměs i všichni ostatní sportovci. A sportovkyně, samozřejmě.

Nechci, aby fotbalisté dostávali nějaká školení, jak mluvit do kamery, ale zároveň si také nepřeji, aby mi vtloukali do hlavy nějaké blbosti o štěstí, protože nejsem slepý a vím, že chyba je úplně někde jinde. Pokud se budou chlapci do nekonečna vymlouvat a svojí neschopnost svádět na nedostatek štěstí, budou se na evropské poháry či reprezentační mistrovství koukat jen přes televizi.

Dneska je to ode mne netradičně kritické, tak sem aspoň hodím video s Janem Kollerem a jeho legendárním rozhovorem pro Novu. Je to legrační a tak trošku vyšperkované (to pochopíte po zhlédnutí), ale za Honzu Kollera mluvili především góly (historicky nejlepší střelec samostatné české reprezentace) a úspěchy (vítěz německé Bundesligy, dvojnásobný vítěz belgické ligy, vítěz české ligy a bronz z mistrovství Evropy 2004. Stal se také prvním fotbalistou, který skóroval na mistrovství světa za samostatnou českou reprezentaci.)

https://www.youtube.com/watch?v=dyirqerEs1c