Zaměstnanec měsíce

Přišel jsem domů z práce a místo přivítání mi přítelkyně oznámila, že nám došla cibule. No nic, otočil jsem se o 180 stupňů a šel do obchodu pro onu zeleninu, bez které, jak známo, neuvaříš.  

Ani jsem se doma nepřevlékl a šel jsem rovnou v pracovním oblečení. V obchodě jsem se nechtěl příliš zdržovat. Klasická akce N. Nabrat, navážit, nakoupit, nazdar! Najít cibuli problém nebyl. Zelenina je hned u vchodu. První potíže se vyskytly až u váhy, kde si každý musí své zboží převážit a olepit patřičným štítkem. Starší paní přede mnou měla problém s vyhledáním svého druhu zeleniny na obrazovce váhy. Vůbec jsem se jí nedivil. Já také vždy dlouho hledám a zažil jsem i nepříjemnou zkušenost. Ono na tom vážení není nic složitého, samozřejmě. Máte dvě možnosti. Buď si zvolíte sekci ovoce nebo zelenina, a pak už jen musíte pomalu přejíždět očima z jednoho obrázku na druhý, a když narazíte na ten Váš, tak BINGO! a zarazíte ukazováček do monitoru. No jo, ale já si tenkrát bral žampiony a sekce houby neexistuje... Nakonec mi jeden velice netrpělivý a velice vzteklý pán vysvětlil, že žampiony jsou přece zelenina, což se tedy asi pletl, ale váha je tak skutečně zařadila.

Každopádně jsem se rozhodl, že stařence pomůžu. Společně jsme nalezli keříková rajčata a nalepili štítek na sáček. Paní srdečně děkovala, ale to už jsem nevnímal, jelikož se ke mne hnala dosti podobná žena, že prý také nemůže najít svoji položku. Tak jsme na to koukli, trošku si zanadávali a také se zaradovali, když jsme spatřili okurku salátovou. Paní celou dobu hledala v ovoci... A přišla další vlna díků, ale ani jsme se pořádně nerozloučili, když mne za rukáv zatahal silnější pán a zeptal se mne, zda hodláme doplnit melouny, že prý už žádné nejsou. Skutečně měl pravdu. Dřevěný box pro melouny zel prázdnotou. Rozhlédl jsem se a spatřil mladíka v červené vestě, jak za sebou táhne na paleťáku novou várku melounů. Řekl jsem tedy pánovi, že na doplnění se již pracuje a ať chviličku vydrží. Něco si brumlal pod knírem, ale to už jsem mladé paní vysvětloval rozdíl v paticích u žárovek.

Byla to fuška. Já elektronice moc nerozumím a ona už vůbec ne. Nakonec jsme společně usoudili, že nejspíš potřebuje ty s tou paticí E14, ty druhé se nám zdáli být moc velké. Dobře jsme pokecali a rozloučili se. Klidně bych si ještě povídal, ale musel jsem pomoct pánovi, který požadoval jakési zboží v akci, ale v regálu už nebylo. "Počkejte tady," řekl jsem mu. "Zajdu se zeptat do skladu." A šel jsem. Sklad jsem našel hned a vešel dovnitř. Pozdravil jsem skladnice, které jsem akorát vyrušil od svačiny a řekl jim, že je třeba doplnit ty zahradní nůžky, co jsou v akci. Koukaly na mne jako na blázna, ale nakonec, asi ze strachu, že jsem nějaký manažer, se zvedly a šly doplňovat. Celkem snadno jsem zapadl do kolektivu.

Při odchodu ze skladu jsem se ve dveřích srazil s tím mladíkem, co doplňoval melouny. "Hele, kámo, už jsem se ptal všech, tak zkusím ještě tebe," vychrlil na mne. "Nemohl by jsi dneska za mě dodělat odpolední?" Začal jsem se uculovat a zeptal se ho, co má tak naléhavého v plánu. "Nějaká kočička na tebe čeká, co?" a šťouchnul jsem ho do ramene. Začal se červenat a snažil se to zahrát do autu. Docela mne pobavil, vzal jsem si od něho červenou vestu a smál se: "Tak jí dej i za mě, ty kujóne!" a dělal na něj tytyty zdviženým ukazováčkem. Víte jak, takové řeči se mezi námi na pracovišti vedou, to není myšleno zle...

Sotva jsem se navlékl do vesty, už u mne stál jakýsi vedoucí a oznámil mi, že kasy nestíhají, a že tam mám jít vypomoct na trojku. Tak jsem šel. No, byla špička, takže fronty až bůh ví kam, ačkoliv podle mne bůh o Kaufláči nic moc neví. Ten bude mít na starosti jiné věci. Ale práce celkem odsejpala, jak se tak říká. Z dvojky se na mne otočila kolegyně a oznámila mi, že po práci se máme všichni stavit u ředitele. "Copa zase chce," zeptal jsem se jí po našem. Jen pokrčila rameny a obsluhovala dalšího zákazníka. Otočil jsem se na čtyřku a řekl jí, že se po práci máme stavit u starýho. Jen protočila očima a v bělmu měla vepsáno, že to bude zase hovadina.

Věnoval jsem se dalšímu zákazníkovi. "Jéé, ahoj, co ty tady?"

"Já jdu pro tu cibuli, ty magore!" řekla mi má milá.

"Tak to bude za deset korunek," zahlásil jsem. Přítelkyně zaplatila a nakvašeně odešla domů.

Po práci jsme tedy nakráčeli ke starýmu. Ukázalo se, že je poslední den v měsíci, a je tedy třeba vyhlásit zaměstnance tohoto období. Prý díky nemalému počtu kladných reakcí zákazníků jsem toto ocenění získal já. Pospíchal jsem domů pochlubit se přítelkyni, ale když jsem se vrátil ze šichty, už spala. Nevadí, řeknu jí to zítra.