Sandále a ponožky - Španělsko 95

To mi bylo krásných šest let a již od jara jsem se kamarádům ve škole chlubil, že o prázdninách pojedeme s rodinou do Španělska. V našich představách se tehdy jednalo o naprosto exotickou zemi, kde do práce se jezdí na slonovi...

A hlavně tam je moře! Chápete to? To je úplně jiný svět! Kamarádi, kteří se chystali trávit prázdniny u zabahněných rybníků, mne uprosili, abych jim z dovolené přivezl mušle, že prý když se přiloží k uchu, tak je v nich slyšet šumění moře (což se fakt potvrdilo).

Den před odjezdem jsme všichni doma podlehli cestovní horečce. Po celém bytě se válely otevřené kufry a u každého z nich pak hromada prádla. Maminka běhala po kuchyni a vařila, smažila, pekla, mazala a brečela, že to všechno nestíhá. Tatínek lomil rukama a říkal, že se maminka zbláznila, a že toho na cestu připravuje příliš mnoho. Pak vzal šest svých nejlepších svetrů a za pomoci mého bratra je cpal do kufru, kde již bylo několik košil a triček. Měli jsme dokonce jeden kufr, který byl vyhrazen pouze na ponožky a slipy. Já byl v pohodě, po mě nikdo nic nechtěl a raději mi mé věci sbalila maminka.

V den D jsme se na odchodu rozhlédli po bytě. Byl prakticky vybydlený. Brali jsme s sebou úplně všechno. Na autobusové nádraží nás odvezl dědeček, který, když nás viděl, se začal strachovat, jestli si toho s sebou bereme dost. Přeci jen jedeme do úplně cizí země. Začátek naší první dovolené začal přímo suprově. Na nádraží už na nás čekal dvoupatrový autobus! Dvoupatrák jsem v na vlastní oči nikdy neviděl a teď s ním pojedeme do Španělska! A víte kam nás posadili? Úplně dolů vedle toalety. Ale mě to nevadilo, hlavně, že už jedeme.

Sotva jsme na Rozvadově přejeli čáru, začala maminka vybalovat jídlo ze zavazadel. Maminka si nejspíš usmyslila, že se do Španělska prožereme. Asi tak za hodinu jsem do sebe dostal tolik jídla, co dohromady za celý minulý týden a maminka, jako slavný Houdini, tahala z klobouku další a další řízky v alobalech, ze kterých kapal nažloutlý olej. Jako dezert jsem si otevřel pytlík bonbonů, a kdesi za Lyonem jsem se mamince vyblil do klína. Brala to celkem s klidem, jelikož se již viděla v bikinách na pláži s vychlazeným koktejlem v ruce.

A druhý den jsme skutečně na pláži byli. Mé první setkání s mořem nebylo moc příjemné, jelikož mne bratr přesvědčil, abych ochutnal vodu. Dvě decky slané vody mne příliš neosvěžily. Zatímco se maminka snažila o chytání bronzu, my mužský se zahrabali do písku, mezi všechny ty vajgly a zátky od piv, což byla naše největší dovolenková zábava. Když tak nad tím přemýšlím, tak tatínek vlastně strávil celou dovolenou zahrabaný v písku, ale tvrdil, že je to dobré na klouby. Maminka si po vzoru německých a francouzských turistek odložila vrchní díl plavek, načež tatínek hlasitě protestoval, ale zpod písečné duny nehrozilo mamince žádné nebezpečí.

Naše první večeře se švédskými stoly dopadla výtečně. Tatínek si nechat zavolat ředitele hotelu, aby se přesvědčil, že můžeme sníst skutečně vše a kolik chceme. Ředitel odešel smutný a se sklopenou hlavou, když se mu tatínek vysmál, že s takovou brzy zkrachují. Vypukly orgie. Tatínek snědl celou chobotnici, tři kuřata, litr studené polévky, kilo brambor, skopové, vepřové a kopeček zmrzliny na závěr. Na zmrzlinu jsme se orientovali především já s bratrem a soutěžili, kdo jí sní více. Maminka řekla, že se za nás stydí a usadila se pod stolem, aby jí nebylo vidět. Když ale sama viděla, jak se stravují němečtí a ruští turisté, vylezla a byla na nás dokonce i hrdá. "Kam se hrabou nějaký ponožky v sandálech," řekla.

Ke konci dovolené nás čekalo shánění suvenýrů pro příbuzné. Prolezli jsme snad stovky stánků s nejrůznějšími kýči hledaje ten nejpřijatelnější a nejlevnější. V jednom takovém stánku maminka objevila vyřezanou sošku velblouda, ale tatínek ji nákup rozmlouval s tím, že za pořizovací cenu by mohl koupit velblouda živého. Maminka však trvala na svém a chtěla sošku přivézt svojí matce, tedy mé babičce. Samozřejmě se strhla nepříjemná hádka, kterou utnula až maminka svým pohledem, když na tatínka zaměřila svůj zrak a oči zůžila jen do malých škvírek a cosi zašeptala. Na ten pohled asi jen tak nezapomenu, jelikož má přítelkyně ho také umí na výbornou, o čemž mne minimálně jednou denně přesvědčí. Takže tatínek odpočítal několik peset a maminka si velblouda odnesla. Uvolnit napětí se povedlo mě, když jsem se neúspěšně pokoušel vyslovit slovo velbloud. Neustále jsem říkal "vembloud". Všichni se smáli a říkali: "Vellll bloud".

"Vembloud".

Den před odjezdem jsme zakoupili veškeré zboží z přilehlých pekařství, to aby jsme po cestě domů netrpěli hladem. U moře bylo krásně, ale domů jsme se těšili. Málem jsem si vykroutil v autobuse krk, jak jsem se snažil ještě alespoň jednou zahlédnout moře, ale autobus uháněl dál a zachvilku jsem ty modré vody ztratil z dohledu. Cestu domů nám zpříjemnilo promítání Forresta Gumpa, po kterém jsem usnul (se slzou u oka kvůli Jenny...) a probudil se v Čechách. Na nádraží na nás čekal dědeček, a když viděl, jak vystupujeme z autobusu, celá rodina komplet oblečená v bílých tričkách s velkým nápisem Costa Brava, to aby bylo každému jasné, kde jsme o prázdninách byli, rozběhl se k nám a plakal. Babička nepřijela, ta dva dny předtím zemřela, což byla definitivní tečka za naší první dovolenou a smutný návrat do reality. Ani nevím, kde nakonec skončil ten posranej vembloud.