Hodně vousaté vtipy

Jsem přesvědčen, že následující vtipy, které když pronesete ve správnou chvíli a ve správné společnosti, Vám zajistí u posluchačů obdiv a salvy smíchu. I přes to, že jsou více jak sto let staré...

Jistě to každý znáte. Vyprávíte vtip a ještě než se vůbec přiblížíte k pointě, už někdo hlásí: "To znám, to je starý...". Nevím, jak Vás, ale mě to vždy naštve. A tak jsem se rozhodl, že během dovolené, kterou jsem měl, vymyslím úplně nový, neokoukaný vtip, kterým každého "odrovnám". I přes to, že jsem zapojil veškeré oba mozkové závity, se mi bohužel žádnou anekdotu vymyslet nepodařilo. Změnil jsem tedy taktiku a pokusil se pomocí googlu najít nějaké méně známe vtipy. Nakonec se mi podařilo nalézt v těch nejtemnějších koutech internetu pěkné žerty. Sice jsou většinou sto a více let staré, ale pro mnoho lidí neznámé, většinou již dávno zapomenuté. Tak tedy, držte si klobouky, bude to jízda!

1916 - Válečné příhody
„Ládíku, tady máš nůž a uřízni mi hlavu!“ poroučel děd se zachmuřenou tváří.
Ládík stál jako přimrazený a už, už „nabíral“.
„Tak co? Bude to? Co pak nevíš, kde máme zelí?“ zahřměl děd, ale šibalský úsměv zahrál mu tváří.

1898 - Růžový kůň
„Ale, ale, co vidím,“ pravil dědeček, dívaje se z okna, „tady kráčí růžový kůň.“
„Růžový?“ ptaly se děti hlučně. A všecky běžely k oknu.
„Vždyť není růžový,“ řekly, když koně spatřily. „Je bílý. Což pak dědeček už takhle žertuje?“
„Nežertoval jsem ani trochu,“ odvětil dědeček vážně, „kůň tento jest opravdu růžový, jenom že má barvu bílé růže.“

1898 - Syrečky
U staré paní bydlilo devět studentů. „Dnes dostane k večeři každý po jednom syrečku.“
A šla také do krámu. Ale když z košíka syrečky vyndala, poznala, že jich má pouze osm. Co udělala stará paní, aby každý student dostal celý syreček?
Děti dlouze přemýšlely. Počítaly na tabulce i na papíře. Na konec prohlásily, že devátý student nedostane žádný syreček.
„Jakpak ne,“ řekl dědeček. „Stará paní vrátí se do krámu a koupí ještě jeden.“

1898 - Svíčky

„Zeptejte se nás na něco, dědečku,“ žebronily děti.
„Dobrá,“ řekl dědeček, „ale neuhodnete-li, budu se hněvati.“
„Ať žije náš dědeček, náš zlatý dědeček,“ znělo ze všech hrdel.
„Povězte mně tedy, čtveráci, kolik svíček zbude, když v sednici jich hoří třináct, a já pět z nich zhasnu.“
„Osm, osm,“ křičely děti radostně.
„Pojďte sem, nastavte hlavy, zakudlám vás všecky trochu. Neumíte nic!“
„Ale vždyť jich opravdu zbude osm! Dědeček jen žertuje, vím jistě, že jich zbude osm,“ tvrdil Jeník
„Osm přece ne,“ pravil dědeček. „Zhasnu-li z třinácti svíček pět, zbude jich jen těch zhasnutých pět, protože ostatní shoří.“

1901 - Kuličky
Ládík si hrál s kuličkami. Toho použil dědeček k tomuto žertíku: „Kdo z vás dovede z 3 kuliček udělati čtverec?“
Každé dítě řeklo: „Já ne!“
Dědeček: „Já taky ne.“

?1901 - Kouzelnické kousky
„Tak, děti,“ pravil dědeček, když děti přišly s komedie, „co jste viděly na komedii?“
Děti počaly vyprávěti. Lidka pojednou pravila: „Dědečku, na komedii jeden komediant mluvil břichem.“
„Tak počkej, Lidko. Já však dovedu mluviti uchem,“ na to dědeček.
Děti pohlédly nedůvěřivě na dědečka, jenž se tajůplně usmíval.
„Tak mluvte, dědečku,“ pravila Lidka.
Dědeček vstal, přistoupil k poličce, kdež vzal hrnek a přiložil ústa k jeho uchu; tak mluvil uchem.

1901 - Hlína
Z čeho se skládá hlína?“ ptal se děd svých vnoučat.
Nejstarší, Jeník, jenž chodil již do III. třídy, jmenoval různé věci, z kterých hlína se skládá, ale nikdy nepřišel na to pravé.
„Inu,“ konečně pravil dědeček, „což pak jste neviděly s vozu nikdy skládati hlínu?“
„Já viděl,“ zvolal malý Pepa, „ale s káry!“
„Také třeba,“ odvětil dědeček s úsměvem a pohladil malého Pepíčka.

?1902 - Hoří!
„Hoří, hoří!“ křičel opět jednou dědeček úzkostlivě, vběhnuv do světnice, a když se ho ustrašené dítky tázaly, kde že hoří, jsouce hotovy tam běžeti, odpovídal klidně se šibalským úsměvem: „V peci!“

?1902 - U nás na vsi
Dědeček přišel odkudsi z venku.
„Děti,“ pravil s líčenou vážností, jako vždy, když má za lubem nějaké šelmovství; „dnes přišlo se na stopu strašného zločinu!“
Dítky trnuly. — „A co se stalo?“ dovolil se konečně Ladík otázati.
„Považte jen!“ sděloval dědeček; „v sousední vesnici pochoval hrobník za živa vlastní své dítě!“
„Toť hrozné, neslýchané!“ žasly děti; „a jak se to stalo?“ vyzvídaly.
„Stalo se,“ sděloval dědeček tajemně strašné podrobnosti, „že hrobníkova žena kamsi odešla, nechajíc spící své dítko na kolébce. To probudilo se za její nepřítomnosti a přivolalo křikem svým otce, hrobníka, který nedaleko kopáním hrobu byl zaměstnán. Ten přišed a vida, že nikoho v jizbě není, vzal plačící dítko z kolébky a pochoval je — !“
„V onom nově vykopaném hrobě, dědečku?“ tázal se se slzami v očích Ladík.
„Ale nikoli, ty nedočkavý,“ zasmál se dědeček; „pochoval je v náručí, aby se utišilo, což se mu po nedlouhé době podařilo!“
Hlučný smích byl odpovědí na tuto dědečkovu taškařinu. Smáli se všichni upřímně, ač měl mnohý posud husí kůži.

1902 - Matematické žertíky a paradoxy
Byla středa. Odpoledne měly děti prázdno, a proto posvačivše, shromáždily se kolem dědečka, neboť nemohly se proběhnouti, poněvadž země byla velmi rozmoklá.
„Co pak máte zítra dopoledne?“ otázal se dědeček Martičky.
„Zítra máme počty, náboženství, čtení,“ odvětila Martička.
„Vím, že máte počty nejraději, proto se vás něco otáži. Dejte hezky pozor! Kůň s jezdcem přeskočí hradbu 1 m vysokou za 2 vteřiny; za jakou dobu přeskočí hradbu 8 m vysokou?“
„No — za 16! za 16!“ volaly děti o závod.
Ale dědeček se jen smál, řka: „Tak vida, přece jsem měl lepší mínění o vašem počtářství. Což pak může kůň vůbec přeskočiti hradbu 8 m vysokou? Žádný z vás to neuhádl.“
Není divu, že děti po tomto výkladu daly se do smíchu.
„Ptej se nás však na něco, co se státi může,“ prosily děti dále.
„Nuže,“ rozhodl dědeček po chvilce přemýšlení, „řeknu vám něco lehčího. Je-li jedna husa za 4 K, zač jsou dvě kuřata?“
„Za 1 K,“ křičela Martička, ale druzí se jí smály, že by byla z laciného kraje.
„Tedy za 2 K,“ hlásil se Jeník.
„Ani tak, ani tak,“ pravil dědeček s vážnou tváří, „zeptáme se jednoduše prodavačky.“

1903 - Kámen
„Tak opět, děti, počneme,“ řekl dědeček. „Uhodím kamenem jako hlava velikým do okna a přece ho nerozbiji. Ale to musíme jíti ven, abych si vyhledal potřebný kámen.“
Děti hrnuly se s jásotem za dědečkem před okna, a Láďa, v obličeji všecek zardělý, vlekl od vrat okrouhlý bílý křemen, veliký jako pořádná hlava, a složil jej dědečkovi k nohám.
Dědeček se jen usmíval, řka: „To jsi se s tím valounem pořádně pronesl.“
Na to zvedl zrnko křemene asi jako hrách veliké a řekl Láďovi.
„Nuže, Láďo, je toto také kámen?“
„Ba ano,“ odpověděl chlapec.
Na to dědeček mrštil zrnkem do okna, řka: „Nuže hleďte, že sklo v okně zůstalo celé.“
„Ale, dědečku, to zrnko přece nebylo veliké jako hlava,“ odporoval Láďa.
„Ba bylo,“ odvětil dědeček, „byl to kámen veliký jako muší hlava,“ načež ještě dodal: „A ten valoun odnes, Láďo, zase pěkně tam, kdes jej vzal!“

1903 - Kouzelnické kousky
Děti se přihnaly jako velká voda...
„No, kde jste byly, vy sloto,“ ptal se dědeček.
„Koupat...“ odpovídalo jedno přes druhé.
„A neutopilo se žádné z vás?“
„Ba ne,“ odpovídal za všecky Láďa; „my starší umíme plovat, a ta drobotina stála jen při břehu.“ A sedm hlav i hlaviček přikyvovalo.
„No, dědečku, Láďa umí i na znak plovat,“ svěřoval dědečkovi Vašíček.
„Hm, to ještě nic není,“ povídal Láďa, „to já dovedu všelicos na rybníku dělat...“
„Chodit po rybníce také umíš?“ ptal se ho dědeček.
„Chodit?“ — a Láďa vrtěl hlavou.
„Vidíš, to já dovedl jsem v mládí také všelijaké kousky ve vodě i na vodě a vždy byl jsem předmětem obdivu svých kamarádů — a ještě teď, ve stáří, přejdu přes rybník, aniž bych se potopil.“
„To není možné...“ odporoval Láďa.
„I je, v zimě, když je zamrzlý.“
„To bych také doved’...“ a Láďa smál se s dědečkem.

1914 - Válečné příhody
Dědeček nakreslil křídou na stole čtverec, uprostřed udělal tečku a povídal: „Ve válce balkánské tady tou tečkou označený bulharský voják byl náhle ze čtyř stran obklíčen. Zde byla vysoká zeď mohutné pevnosti, tu naproti valil se dravý proud rozvodněné řeky Marice, v pravo zuřil děsný požár zapálené vesnice a tuhle od levé strany byly naň namířeny hlavně tureckých pušek. A teď mi pověz, hochu, kudy dostal se náš hrdina z tohoto nebezpečného místa!“
„Patrně tudy přes zeď,“ mínil Ladík.
„Tu bez žebříku nemohl přelézti,“ odporoval dědeček.
„Vrhl se tedy do vody.“
„Životem byl by zaplatil tuto odvahu.“
„Proběhl tudíž trosky hořící vesnice.“
„I tam číhala na něho jistá smrt.“
„Nuže, nezbývalo mu než hnáti se proti přesile Turkův a vybojovati si bodákem východ z nebezpečí.“
„I to bylo marné. Jistě byl by býval zastřelen.“
„Tedy povězte, dědečku, co učinil,“ zvolal již netrpělivý Ladík.
„To kdybych, chlapče, věděl, nepotřeboval bych se ptáti tebe,“ smál se staroušek.

1914 - Válečné příhody
Dědeček jel s Ladíkem do Prahy. Na stanici přistoupil do vozu starší pán, který měl na prsou zavěšený záslužný řád. Toho si Ladík dobře všiml a stále naň oči upíral. Když potom pán zase z vozu vystoupil, řekl dědeček:
„Také mám u sebe řád.“
„Kde, kde, dědečku?“ vyzvídal Ladík.
„V kapse.“
„Ukažte!“
A dědeček vytáhl z kapsy knížku s nadpisem »Vilímkův jízdní řád«.
„Hm.“

1918 - Válečné příhody
„Ti naši jsou chlapíci,“ pochvaloval dědeček, odkládaje noviny. „Dvakráte zas nepřátelský útok odrazili... Víš-li,“ obrátil se k Láďovi, „který je nyní náš nejsilnější a nejvytrvalejší nepřítel?“
„Rusko,“ prohlašoval hoch.
„Ne, ne,“ záporně kýval staroušek.
„Tedy Anglie.“
„Ach, kde! Moucha. Desetkrát ji odeženeš — útočí po jedenácté a ještě úporněji,“ vysvětloval tím obratem překvapenému vnoučkovi.

1922 - Za velkou louží
„Občan Václavík vrátil se po patnácti letech z Ameriky,“ pravil dědeček. „Po celou tu dobu nenechal se vůbec ostříhati.“
„Jejej, jak ten asi vypadá,“ trnuly děti.
„Tak jako před patnácti lety, neboť byl již tenkrát holohlavý.“

Tak jste se jistě hezky zasmáli a pobavili. Pokud máte zájem, zde je zdroj další tuny bláznivých anekdot a šprýmů  - http://sc.fud.cz/ptvorba.php?selby=all

Teď stačí jen počkat na nějakou vhodnou příležitost, například firemní večírek, a tam můžete bavit celou sešlost. Třeba až uvidíte po ulici kráčet růžového koně.

Autorem většiny těchto anekdot je Stanislav Hakl a v roce 1929 byly vydány i knižně - http://www.databazeknih.cz/knihy/dedeckovy-zertiky-286076