My všichni rouškou povinní

V ranní ospalosti jsem ledabyle ukusoval krajíc chleba pomazaný zavařeninou a pročítal denní tisk. Zaujala mne zpráva z dalekého Ruska, kde se jedna místní fabrika rozhodla vyrábět roušky z porcelánu.

Ruští odborníci si od porcelánových roušek slibovali vysokou účinost. Na rozdíl od roušky látkové nepropustí ani procento kapének a úplně tak zamezí přenosu nákazy na okolí. Zároveň by při dokonalém utěsnění porcelánové roušky na obličeji mohla svého nositele zahubit, čímž by nositel přestal být hrozbou pro své okolí zcela.

Odložil jsem noviny a jal se vykonati hygienu. Poté jsem se oblékl do pracovního a chystal se na cestu do práce. Před odchodem do zaměstnání jsem si povinně nasadil roušku, když v tom mě zastavila má žena.

„Nechceš ještě jednu rezervní roušku?" zeptala se mě.

„Děkuji," opáčil jsem, "ale čtyři roušky stačí, drahoušku." Políbil jsem ji a vydal se ke stanici MHD.

Již z dálky jsem zpozoroval, že na autobusové zastávce panuje jakási rotyka. Při bližším zkoumání jsem konstatoval, že to jen policie mlátí obušky nějakou stařenku, která neměla předpisově zakrytá ústa a nos. Inu, ostře sledované roušky.

Dorazil jsem do zaměstnání a napochodoval do skladu. V duchu jsem poděkoval za ty vysoké skladnické stropy a chtěl si sundat pokrývku úst, když v tom na mne zakřičel Ludva: „Tu roušku si nesvlíkej! Pojedeme spolu do přístavu pro cement." A tak jsem se otočil a vyšel ven za Ludvou, který si to už mířil k náklaďáku.

Ludva je dobrý chlap. Pracovitý. Sice tvrdý a pochybení neodpustí, ale za to spravedlivý a se srdcem na správném místě. Bohužel věkový rozdíl nám neumožňuje vést delší konverzace, poněvadž naše zájmy se míjí. I tak jsem se za jízdy do přístavu rozhodl prolomit trapné ticho a pravil jsem: „Tý jo, Ludvo, ty máš teda pěknou roušku."

„Nic moc," opáčil Ludva. „Ale můj brácha má prima roušku!"

„Fakt?"

„Jo. Zelenou. On je myslivec."

„Aha, tak to jo," řekl jsem a až do přístavu již nikdo z nás nepromluvil.

V přístavu to ponejvíce připomínalo mraveniště. Takový řízený mumraj, dalo by se říct. Hned u příjezdu se nás ujal chlapík, kterému tam nikdo neřekl jinak než šéfíku a pravil: „Pardon, pánové, je tu trošku chaos. Právě nám dorazily roušky z Bella Vista. Luxusní zboží, pánové. Vy jedete pro ten cement? Tak si zajeďte na sedmičku a já tam za vámi přijdu."

„Sakra," ulevil si Ludva, když jsme již potřetí jeli stejnou cestou. „Kde je ta pitomá sedmička? To je jak hledat roušky ve tmě."

„Támhle je," ukázal jsem na ceduli s číslicí sedm.

„Konečně!"

Zacouvali jsme na sedmičku a vystoupili z vozu. Ještě jsme ani nedokouřili, když k nám přikvačil zadýchaný šéfík. „Tak jdeme na to," řekl.

Jenže než stačil cokoliv udělat, objevil se za ním jakýsi mlaďoch, pravděpodobně nějaký učeň. Učňova rouška vypadala, jako by ji právě vytáhnul z popelnice. Zmuchlaná, nasáklá potem a dokonce snad i motorovým olejem. Zkrátka hnus. Konstatoval jsem, že cesta do hlubin študákovi roušky je opravdu jen pro silné povahy.

„Šéfíku," zvolal student. „Máme tady nějakou zásilku pro místní policejní oddělení. Co s tím?"

„Pro místní policii?" mnul si bradu šéfík. „Ukaž mi ty papíry. Aha, no jistě, to je třicet roušek majora Zemana. Strč to támhle a oni si pro to někoho odpoledne pošlou."

Šéfík se opět obrátil k nám. „Tak kde jsme to pánové sko..."

„Šéfíku!" zakřičel na něj hlubokým hlasem muž z paletového vozu.

„Co zas?"

„Já jen," pravil muž z ještěrky, „že jsme poslaly ty roušky pro Prahu."

„No vždyť to je v pořádku!"

„To jo," pokračoval muž. "Já jen, že ta loď se potopila."

„Cože?" zakřičel šéfík, ale hned na to si všimnul, že muž se paletovém vozíku řechtá. „Pitomče," oddychl si šéfík. „S rouškami nejsou žerty!"

Šéfík se opět obrátil k nám. „Pánové, pojďme naložit ten cement, nebo se odsud nedostanete."

Na zpáteční cestě jsme si pustili rádio. Právě probíhala nějaká reportáž z vísky, jejíž jméno jsem ihned zapomněl. Tamní ženy se na sklonku ilegální hasičské zábavy rozhodly, že ušijí největší roušku na světě. Poněvadž byly jako žoky, zdál se jim ten nápad nadmíru dobrý. A když bylo dílo na světě, dorazila do vesnice reportérka z regionálního rádia, která jen velice chabě hrála nadšení a zápal pro věc, jelikož seba samu viděla v křesle moderního studia, jak uvádí televizní noviny minimálně na Nově. Místo toho však objíždí okolní obce a ptá se s mikrofonem v ruce babiček na recepty, nebo jako v tomto případě na obří roušku.

„A kolik lidí se na tomto impozantním díle podílelo?" ptala se zrovna reportérka s přehnaným zájmem.

Z rádia se chvilku nic neozývalo. Tázaná žena pravděpodobně počítala a nerada by na někoho zapomněla, protože to by pak měla ještě dlouho na talíři. Nakonec pravila: „Šilo nás pět."

To už jsme byli nadohled od naší firmy. Vrátný nás z dálky zpozoroval a zavolal do vrátnice na svého kolegu: „Marečku, podejte mi roušku! Chlapci se vrací s cimentem."