Výkřik ženy

Svého času jsem se ucházel o velice atraktivní a vysoce inteligentní dívku. Takže smrtící kombinace. Navíc měla zálibu v umění, zvláště pak v tom současném, což není zrovna má parketa.

Jednou jsem jí nabídnul romantický večer a z kapsy vytáhl dvě vstupenky na fotbal. Fotbálek, pivo, klobása, co víc si přát. Ohrnula nad tím nos, což ona uměla mistrovsky. Nikdy předtím ani potom jsem neviděl, aby člověk ohrnul nos tak, že se jeho špička dotkla kořene. Ale ona to uměla. Zvláště pak tehdy, když jsem mluvil já.

Dle jejího názoru byl fotbal nesmyslná buranská hra, která do hledišť přitahuje lůzu páchnoucí po levném destilátu, který z této chátry činí nemyslící opice, jež jsou pak schopny přes hodinu vyřvávat ohavné nadávky a chovat se jako dobytek. Hra, kde zvíře, z jehož kůže je vyroben míč, má vyšší inteligenci, než všichni aktéři utkání dohromady. Takhle hezky ona mluvila.

Nakonec řekla, že namísto sledování tupých zoufalců honících po trávníku kožený nesmysl, můžeme navštívit místní galerii, kde zrovna probíhá výstava současného umění. Uměl jsem si představit i lepší naložení s drahoceným časem, například jít se obřezat, ale já byl tenkrát tak mladý a nadržený, že jsem na tu galerii souhlasně kývnul a lístky na Spartu hodil do koše.

Tihle mladí umělci jsou zvláštní sorta lidí. Vypadají, jakoby právě vylezli z popelnice, všichni se tváří tak nějak nadřazeně, měří si vás pohledem a na očích, které jsou za nesmyslně velkými brýlemi, je jim vidět, že jste pro ně něco mezi červem a potkanem, který absolutně nedokáže ocenit umění. Což je ovšem mnohdy skutečně obtížné. Když taková situace nastane, pak se vám dostane odpovědi, že vy zkrátka umění nerozumíte.

Například hned první dílo, které jsme si v galerii prohlíželi, byl asi padesát metrů dlouhý kabel, který byl různě zamotán a stočen po zdi, a ze kterého vedla žárovka, která neustále blikala. První, co mě napadlo bylo, že se nějaký instalatér zbláznil. Sandra, tak se ona dívka jmenovala, měla ovšem jiný názor. Nakláněla hlavu ze strany na stranu, pak si kousek odstoupila, aby se následně přemístila jen těsně k onomu výtvoru. Poté se opět postavila po mém boku a nakonec vydechla: „Oh, jak odvážné a patetické! Co si o tom myslíš ty?"

„Já myslím, že by se k tomu neměl nikdo přibližovat. Ještě to někoho zabije."

Otočila se na mě s očima dokořán a s nechápavým výrazem. Nic neřekla a ani nemusela. Vše vyjádřila svým nosem, jehož špička se ocitla až mezi obočím. Všimnul jsem si, že má uvnitř docela dost chlupů, ale raději jsem nic neříkal.

Mlčky jsme přešli k dalšímu dílu. Byl to nějaký obraz. Usoudil jsem, že ho maloval nějaký chudák s epiletickým záchvatem, proto jsem jej raději nijak nekomentoval. Sandra pochopitelně před obrazem dobrých pět minut kličkovala a prohlížela se jej ze všech možných úhlů. Popravdě, když si pod něj lehla na zem na záda, a prohlížela si jej odspodu, bylo mi trošku trapně. Vedle mě stála skupinka podivně oděných lidí v jejichž středu právě nějaký mládenec s fajfkou v ústech říkal, že se jedná o velice zdařilou kompozici. Celá ta skupinka souhlasně pokyvovala. Sice jsem netušil, co slovo kompozice znamená, ale rozhodl jsem se, že si ho přivlastním, a tak, když se Sandra zase postavila na nohy a zeptala se mě, co si o obrazu myslím, prohlásil jsem s kamenou tváří, že se jedná o velice zdařilou kompozici.

Sandra se tvářila velice překvapeně. Patrně jí šokovalo, že z mých úst zaznělo cizí slovo, ať už jeho význam byl jakýkoliv. Možná si řekla, že nejsem zas takový blbec, protože se ke mně dokonce trošku přiblížila, takže už mezi námi nebyla třímetrová vzdálenost a skoro jsme i připomínali pár, který navštívil galerii společně.

Takhle jsme obešli několik dalších výtvorů. U každého jsem prohlásil něco o kompozici. Zdařilá kompozice, netradiční kompozice, odvážná kompozice. Docela jsem válel a Sandra mě dokonce chytla za ruku. Poslední dílo, ke kterému jsme přišli, byla zmuchlaná plechovka od limonády, která stála na piedestalu (tohle slovo jsem tam taky pochytil). Okolo plechovky byl hlouček lidí a vzdychal. Rebelské, odvážné, surové, úžasné, dokonalé, šokující, neotřelé. Sandra byla z té plechovky zcela v extázi.

Tu se k nám přimotal nějaký vandrák, který si až příliš všímal Sandry a řekl: „Vás jsem tu ještě neviděl, jistě bych si vás pamatoval."

„Však jsem tu taky dneska poprvý, ty osle!" řekl jsem mu na to. Teprve tehdy přesunul pohled i na mě.

„S váma se tu nikdo nebaví, vy křupane," opáčil a opět se zadíval na Sandru. „Jsem autorem tohoto díla. Kdybyste měla zájem, mám takový malý, za to však útulný ateliér, kde mám spoustu podobných plechovek."

Zasmál jsem se. „Sotva lze nazývat ubytovnu na vlakovém nádraží ateliérem," načež jsem popadnul Sandru a táhl ji pryč od toho váguse. Ještě jsem se však zastavil, otočil a pravil: „Mimochodem, vaše kompozice stojí za vyliž prdel."

Neudělal jsem ani krok, když mne zezadu do hlavy zasáhla ona zmuchlaná plechovka. Uslyšel jsem za sebou kroky. Hbitým úskokem jsem se vyhnul letícímu agresorovi. Postavil se přede mě a pravil: „To odvoláš!"

„Nikdy!" křikl jsem a strhnul ze zdi kabel se žárovkou, který dobře posloužil jako provizorní zbraň. Napřáhl jsem, švihnul a zcela neomylně zasáhl do čela nějakou paní, která šla zrovna kolem. Ve válce vždy nejvíce trpí civilisté, pomyslel jsem si. Nebyl však prostor ošetřit tržnou ránu na hlavě nebohé paní, jelikož můj rival uzmul ze zdi hlavu jednorožce zhotovenou z igelitového odpadu a rozběhnul se proti mně.

V plné rychlosti do mě narazil. Roh onoho mýtického zvířete se mi bolestivě vnořil pod žebra. Valil mě před sebou, až jsem zády narazil do zdi. Naštěstí v místě, kde byl hasící přístroj. Nedbaje bolesti jsem se chopil hasičáku a udeřil umělce po kebuli. Pěkně to zazvonilo. Umělec na chvilku odpadnul a já tak mohl nabrat sílu. Vrhnul jsem se po obrazu, který předtím Sandra tolik obdivovala a narazil jej na hlavu váguse. Úder malířským plátnem se však minul účinkem a svého soka jsem jen více rozzuřil. Vstal, zavrávoral na vratkých nohách a čapnul jakousi železnou konstrukci, která byla jen změtí různě zkroucených trubek s názvem Emoce a vyrazil do útoku. Poměrně zdařile jsem odvracel atak za atakem, ačkoliv jsem se nejednou do Emoce zamotal.

Byl jsem zahnán do rohu. Oběma nám zcela evidentně docházely síly a bylo zřejmé, že se schyluje k závěru souboje. Umělec pozvedl Emoci, zahrabal nohou jako rozdováděný býk a vrhl se kupředu. Všimnul jsem si, že stojím hned vedle sochy nahé ženy, vyrobené z papírové drti. Měla název Výkřik ženy. Zcela automaticky jsem se vrhnul po ňadrech z papírmaše a utrhl je z těla sochy, což onomu názvu přidalo další rozměr. Hodil jsem levým ňadrem na protivníka a zasáhl jej do pravého spánku. Umělec zavrávoral, upustil Emoci a padnul předemne na kolena. Pravé ňadro jsem mu vecpal do otevřených úst, až se mu vyvalily oči.

„Nažer se kozy, ty ateliére," křičel jsem.

V tom jsem zpozoroval Sandru. Špičku nosu měla až pod ofinou a nevěřícně kroutila hlavou.

„No Danieli (Daniel vyslovovala s Ň), já nevycházím z údivu. Jsem šokována tvojí animálností," pravila.

Pustil jsem svého soka a podíval se Sandře do očí. „Ty běž taky do hajzlu, pozérko," řekl jsem a vypochodoval z galerie. Ještě jsem stihnul druhý poločas.