Dobrý den

Jednou časně z rána, stál jsem ve společných prostorách pátého patra našeho panelového domu a vyčkával na příjezd výtahu, který sestupoval z vyšších pater, aby mi usnadnil cestu do zaměstnání.

Tu se v proskleném průhledu výtahových dveří objevilo světlo z kabinky, která následně zpomalila, až zastavila zcela. Dveře se otevřely automaticky. Uvnitř kabinky byl již jeden pasažér, jistý pan Horyna bydlící v patře sedmém. Pan Horyna je starší muž, nedbale elegantní a vždy má v ruce aktovku, pravděpodobně s nějakými lejstry. Jistě mu nechybí mnoho let do důchodu, ale na první pohled se jedná o velice vitální osobu.

Pana Horynu jsem pozdravil mdlým pokývnutím hlavy a pod vousy jsem zamumlal: „Dobrej," načež jsem nastoupil.

Sotva se za námi zavřely dveře výtahu, pan Horyna opáčil: „Dobrý den," a mě v tu chvíli polil stud.

Copak to jde, aby mne o generaci staří člověk pozdravil takto laskavě, zatímco já jej pozdravil sotva na půl huby? Co by tomu asi řekli moji rodiče? Jakpak by mohli mít radost z tak tristního základu společenského chování, kterým se jejich syn prezentuje? Rozhodl jsem se, že své pochybení napravím.

„Dobrý den, pane Horyna," řekl jsem tedy a usmál se.

Pan Horyna byl evidentně překvapený, že jej opět zdravím, podíval se na mě a povytáhl obočí, načež pravil: „Dobrý den, pane Tomáši."

Nechtěl jsem, aby došlo snad k nějakému nedorozumění, proto jsem zvedl ruce v omluvném gestu a řekl: „Ne, ne, pane Horyna, prosím, přijměte mé přání dobrého dne."

I pan Horyna se na mne podíval omluvně. „Oh, ale jistě, pane Tomáši, ale dovolte mi prosím, abych i já vám popřál dobrého dne," řekl.

Ale jak to řekl... To byste museli slyšet. To byl tak vřelý pozdrav, až mi zaskočilo v krku. Jak z pera nějakého veršotepce. Jako by naši kabinku zalilo slunce a provoněla rozkvetlá jarní louka. Uvědomil jsem si, že opět tahám za výrazně kratší konec, ale neházel jsem pověstnou flintu do žita.

Napjal jsem všechny svaly a pravil: „Přeji vám, velevážený pane Horyno, dobrý den."

Pan Horyna se ke mne otočil zcela, aktovka mu vyklouzla z ruky a řekl: „Zcela upřímně, přeji vám, milý pane Tomáši, dobrý den."

Slzy mi kanuly po tvářích. Jaký to balzám na duši se skrýval ve slovech pana Horyny. Zase mne vyškolil. Otřel jsem si tváře kapesníkem, zadíval se do hlubokých očí pana Horyny a pravil jsem: „Já vám, pane Horyno, z celého svého srdce přeji jen, abyste měl dobrý den."

Myslel jsem si, že jsem na pana Horynu udělal dojem, ale to jsem se tedy pěkně mýlil, protože pan Horyna se mohutně nadechl a zazpíval: „Já pane Tomáši nevím, jsem li toho hoden, snad vaší tíži ulevím, když popřeji vám dobrý den."

Doslova jsem zkameněl. Jaký to krásný baryton! Je to skutečně pan Horyna? Copak stojím ve výtahu s Plácidem Domingem? Leč i já umím zanotovat! Spustil jsem: „Pane Horyno milý, než sestoupáme k cíli, pár slov říct mne nechte, vy jeden drahý kmete, to co na jazyku mám, určena jsou slova jen vám, a to sice jen, mějte dobrý déééén."

To už bylo moc i na milého pana Horynu. Popadl mne za klopy a z velice krátké vzdálenosti mi křičel do tváře: „Ať mě sežehnou pekla plameny, ať octnu se mezi mlýnskými kameny, když nepopřeji vám dobrý den, než se odsud dostaneme ven."

I já jsem uchopil klopy pana Horyny a volal jsem: „Jakože nade mnou stojí nebesa, má duše by nesnesla, kdybych nepředešel kalamitě, a nezvolal tu hlasitě, dobrý déééén!"

Ruce pana Horyny se obtočily kolem mého krku. Cloumal mnou a přitom neustále křičel: „Dobrý den! Dobrý den!"

I já pevně stisnkul hrdlo pana Horyny. „Já vám přeji dobrý den! Já vám přeji dobrý den!" řval jsem, nevnímaje bolest.

Naše těla ve stísněném prostoru výtahové kabinky narážela do stěn, celá kabinka se otřásala. Zrcadlo umístěné na jedné stěně prasklo. Propadal jsem se do temnoty, ztrácel jsem na síle. Další sled událostí znám již jen z policejního protokolu.

V přízemí čekala na výtah sousedka paní Myslíková se svým pejskem, kterého byla toho rána vyvenčit. Výtah dosedl, otevřely se dveře a na zem vypadla dvě objímající se těla, která nejevila známky života. Paní Myslíková se vzpamatovala z počátečního šoku a nečekaje na nic, zalovila v kapse kabátu a chopila se mobilního telefonu. Pohotově vytočila číslo televize Nova, konkrétně redakci televizních novin a ohlásila, aby na místo neštěstí přijel Koranteng s Borhyovou, že prý se jedná o sólokapra. Následně ještě o incidentu informovala jistý bulvární deník. Pak teprve zavolala sanitku.

V nemocnici si mě nechali pár dní na pozorování. Zvedal se mi žaludek, když jsem četl noviny a viděl ty televizní. Strašně to rozmázly. Že prý panelák hrůzy. Dlouhodobé sousedské spory zakončené silou. Dle důvěryhodného zdroje (Myslíková) by za vším mohly být drogy. Otřesený Horyna nastupuje do předčasného důchodu a podobné nesmysly.

A přitom jsem si ještě ráno toho osudného dne říkal, že by to mohl být dobrý den.

Když jsem opuštěl brány nemocnice, doprovázel mě pan doktor Staněk, který mě konejšivě držel okolo ramen. „Nesmíte si to tolik brát, pane Tomáši, však ono se to nějak vyvrbí."

„Snad máte pravdu, pane doktore," opáčil jsem pochybovačně a zadíval se na ulici. „Tak vám tedy za vše děkuji a naschle."

„Na shledanou."

No prosím! Pan doktor a já se s ním rozloučil tak neuctivě na půl huby. Tak jsem se zase otočil zpátky.